Jihlavský zelený smutek

Město Jihlava se obecně svými parky moc nechlubí. V centru sice najdeme Smetanovy sady, což je park obklopující kostel sv. Ducha a – přiznejme si – areál nedalekého zimního stadionu je stejně veliký. Park legionářů nebo sady Gustava Mahlera se také svou rozlohou nemohou moc chlubit. Je pravda, že Jihlava není tak velké krajské město, že tolik zeleně uvnitř ani nepotřebuje – má jí dostatek v okolí. Rozsáhlejší zeleň uprostřed města se dá najít jen v údolí řeky Jihlávky. A je jedno, jestli se tomu říká Heulos (čti Hajlos) nebo Březinovy sady, nebo si lidé myslí, že to je okolí jihlavské zoologické.

Nejlepší – a vlastně jedinou důkladnou – připomínku najdeme na stránkách věnujících se staré Jihlavě. Stránkách vznikajících na začátku tohoto tisíciletí. Citujeme:

Malý Heulos

Jedná se o nejstarší a nejznámější parkově upravenou plochu či tzv. přírodní sad v Jihlavě. K založení došlo v roce 1824 na východním svahu pod městskými hradbami. Vstupní areál tvořilo mohutné schodiště, které bylo zřízeno prolomením hradby na Jakubském náměstí poblíž kaple Bolestné Panny Marie. Stalo se tak v roce 1826. Dále zde byla vybudována celá řada cest a cestiček, které byly obyvateli města užívány k promenádám. Na jedné z těchto cest byl umístěn pamětní kámen s letopočtem založení 1824. Kde je mu konec…

Ještě než se pustíme do malé procházky, podívejme se na jednu zajímavost, kterou nám nabízí jihlavský archiv. Útlý sešitek se jmény dárců různě velkých finančních obnosů pro vybudování parku Heulos. Na titulní straně je nadepsán rok 1826. Patrně těch sešitků bylo více, ale dochoval se jen jeden, ten poslední. Pan pokladník u každé, i té sebemenší částky, napsal kurentem jméno onoho dárce nebo spolku. Na posledních listech už neprovedl součet a tak jsem to udělal po 175 letech já. Celkem bylo na darech vybráno 449 zlatých a 37 feniků. Proč o tom píši? Protože Heulos si vybudovali občané města Jihlavy. Město sobě! A běžte se dnes projít některými zákoutími, po některých cestičkách. Radím vám, nehleďte do korun stromů, ale soustřeďte se pod nohy. Slušně řečeno – je to hanba. Naše!

Koncem 19. století zde byly postaveny zajímavé altány. V jednom z nich byl umístěn kulatý kamenný stůl s lavicemi, kde ještě po roce 1950, kdy už střecha nad tím vším kamsi zmizela, scházela se celá řada vášnivých jihlavských karetních hráčů. Jako kluci jsme zde postávali a vdechovali do svých plic namodralý dým voňavých doutníků a pochytávali první slůvka klení a rozhořčených hodnocení nad prohranými partiemi. Jindy mi zase naše spolubydlící ve Znojemské ulici, stará a okouzlující paní Julie Janoušová, rozprávěla o starých jihlavských korsech, o slunečnících, o pokukování po mladých studentech a o prvních láskách v šeru mohutných javorů Malého Heulosu. Jednou mi na opačné straně ukazovala místo, kde prý se vyhřívají zmije a kde není radno posedávat na lavičkách, natož pak sedět v trávě.

Jó, bývaly to romantické a veselé časy… O to smutnější byl přípis, který jsem nedávno nalezl ve stavebním archivu. Jeho adresátem byly Veřejné služby města Jihlavy a odesilatelem odbor výstavby Městského národního výboru v Jihlavě. Obsah byl velmi krátký: povoluje se zbourání posledního altánu v Březinových Sadech „za předpokladu, že bude postaven na tomto místě v budoucnu altán zděný“. Dopis nese datum 16. srpna 1962. Uplynulo tedy čtyřicet let a – budoucno se ještě nedostavilo. Nestojí tam nic. A proč taky. Cesty do budoucna bývaly už tehdy dlouhé. Ani dnes nelze budoucno uchvátat…

Nesporným faktem však zůstává, že stromy stárnou pomaleji než lidé. Větve opadávají, kmeny praskají. Na svazích Heulosu jich odumřelo mnoho. Stromy umírají vstoje, jak taky jinak, tvrdí to odborníci. Tady to všem vybubnoval datel nebo strakapoud, který si potom v jeho útrobách vykloval svůj příbytek. Někdy byl takových živých útulků plný mrtvý strom. Ideální místo pro veverky, kuny i ptactvo. Mrtvý strom dál ožíval a zpíval… Zdá se však, jakoby ten smutný song nikdo nikdy neslyšel. Kudy jsme vlastně všichni tehdy chodili, když neudržované cesty zarostly a kamenné zídky se zbortily. Kde jsme všichni byli, když došlo k úplné devastaci všech altánů, o jejichž existenci už dnes promlouvají pouze dobové pohlednice a zažloutlé fotografické snímky. Součástí sadu bylo rovněž hygienické zařízení, ale i to bylo zničeno. Kousek od vstupního schodiště vítala příchozí malá fontána s pamětními deskami. Já už se pouze pamatuji, že byla bez vody a nápisy, protože byly německé, byly posekány dlátem k nečtení. Dnes po tom všem není ani stopy. Zůstala jen fotografie a zůstala posmutnělá cesta na stráni. Naštěstí zůstaly i neutuchající lesní vůně všech ročních období, vždyzelené barvy naděje a věčně štěbetaví ptáci. Alespoň, že tak!
Po roce 1949 byl v severní části nově pojmenovaných Březinových Sadů vybudován amfiteátr Parku kultury a oddechu, kde se konala celá řada velkolepých oslav a od roku 1959 také filmových představení a festivalů. Ti starší si jistě vzpomenou na předpůlnoční průvody městem a pak hajdy na kutě. Už v odpoledních hodinách zde posedávaly skupinky, aby z těch nejlepších míst dobře viděly na často jen jednou promítané „cizí“ filmy. V těsném sousedství byl v roce 1958 zřízen tzv. zookoutek, který se stal v roce 1982 základem dnešní jihlavské ZOO.

Údolím pod Malým Heulosem protékala v 19. století ještě čistá říčka Jihlávka, využívaná k řadě romantických peřejí a vodopádů a přemostěná dlouhou dřevěnou lávkou. I to už nám dnes dokumentují jenom staré pohlednice. Po roce 1945 byla voda postupně stále více znečišťována a to jak odpady z nedaleké barvírny pletařských závodů a dalších průmyslových podniků, tak také výtoky z městské kanalisace. Náprava trvala desítky let.

Velký Heulos

Tento největší jihlavský sad či lépe lesopark byl vybudován na protilehlé stráni Malého Heulosu. Starší část se nachází na svahu nad říčkou a vznikla v letech 1871 – 1872. Je tvořena vysokým porostem smíšených dřevin. Novější část byla založena v letech 1906 – 1912 a tvoří ji koniferový sad na vrcholu stráně. Podle Josefa Veselého, autora řady odborných článků o jihlavských stromech a parcích, byly tyto letopočty uvedeny na pamětních kamenech. Nevím o nich. V horní části byly ještě nějaký čas po druhé světové válce konány v tamním dřevěném pavilonu nedělní promenádní koncerty.

Jako na dlani, a ještě v barvách, jej můžeme spatřit na dochovaném plánu z roku 1881, který je uložen ve Státním okresním archivu v Jihlavě. Důmyslně vedené a ladně zvlněné cestičky od pavilonu k pavilonu se přímo nabízejí k procházce. A což teprve chůze po mostě přes bublající říčku s peřejemi. Všude pořádek, cesty denně uhrabané. Dámy se slunečníky, pánové s kníry a před nimi kluci v námořnických oblečcích a dívky s lokýnkami a spoustou krajek. Závratně okouzlující doba na vás dýchá ze starých pohlednic. Celému údolí vévodil zpěv ptáků a tiché šlépěje zanechávaly stopy v písku. Občas tu zavoněl viržínkový tabák nebo sváteční lulka, jinak stromy a voda a vzduch a slunce. Heulos – chlouba města. Snad právě proto zůstalo ve starých albech tolik pohlednic. Tolik pohledů ze všech světových stran. Jeden krásnější než druhý. S příchodem večera promenáda končila. Jakubské zvonky odměřily šestou. Do tmy pak klepal už jenom Frühaufův mlýn o dvou složeních a z temných strání se ozývalo houkání sovy nebo sýčka.

Výrazným zásahem do Velkého Heulosu bylo vybudování Hrádku, jinak Adolf Hitler Schule v roce 1940 – 1941 a pozdější oplocení jižní části sadu pro vojenské účely.

Také v této odlehlejší části došlo k postupné devastaci pavilonu, laviček a pískovišť. O údržbě dřevin nemluvě. Konečně, Vlastivědný sborník Vysočiny z roku 1958 upozorňuje čtenáře na jediný významný zdejší strom, na statnou douglasku s obvodem přes 200 cm, která se nacházela v jihozápadní části Březinových Sadů a která podle dobrozdání pana Veselého pamatuje založení této části sadů v letech 1871 – 72. Jak vypadá dnes, nevím, nenašel jsem ji. Také po základních kamenech s letopočty se slehla zem…

Historie historií

První zprávy o tomto území můžeme objevit v jihlavských městských knihách od roku 1444 – Michael molitor sub monte HAYRLEINS. Později HEIRLES. V 16. a 17. století HEYRLAS nebo HEIERLOSS. Poprvé se tento pomístní název objevuje i na plánu města Jihlavy a okolí z roku 1647. Tehdy zde neznámý autor plánu poznamenal pro celé údolí název HEWERLES a pro říčku Klein Igel flus. Další název nalezneme na plánu Jihlavy a okolí z roku 1825, tedy rok po založení Malého Heulosu. Při pravém břehu říčky Jihlávky je uveden pomístní název GROSSE HEILES. Stabilní katastr z roku 1835 uvádí pojmenování celého údolí HEULOS. Plán města z roku 1884 má v části pod hradbami uvedeno „kl. Heulos,“ tedy Malý Heulos. Průvodce z roku 1900 upozorňuje na Kleiner HEULOS a Grosser HEULOS, při čemž na vrcholu návrší je uvedeno Neue Heulos Anlagen (založen Nový Heulos), což je ta část, o které píše Josef Veselý, že byla založena až v letech 1906 – 1912. V písemnostech stavebního úřadu se do roku 1918 vyskytují názvy Heulos či Bei der Heulosschanze. Po roce 1918 se objevuje první český název parku: Pod hradbami či Městské sady. Po roce 1945 bylo rozhodnuto o pojmenování Březinovy Sady. Dodnes však většina starých Jihlaváků neřekne jinak, než – Jdu se projít na HAJLOS.

Ale pozor. Je zde Fuchsův regulační plán města Jihlavy a okolí. Jeho bedlivé prostudování Jihlavíky děsí. Pan architekt počítal s vybudováním vozovky dálničního typu, která by vedla údolím Malého a Velkého Heulosu. Opravdu. Od hlavního nádraží by sledovala krátký úsek toku řeky Jihlavy, pak by spolu s Jihlávkou prolétla Heulosem a posléze podél Koželužského potoka by kolem východní části ústředního hřbitova, kolem Domu Zdraví, směřovala dále přes Jiráskovu až k tunelu u městského nádraží.

To by byl konec tichých stinných cest a pěšinek!

Ještě že aspoň trochu vzkvétá ta zoologická zahrada na jižním cípu této jihlavské oblasti v údolí říčky Jihlávky.

 

14.1.2020