Semilský Ostrov

Obecně lze říci, že česká a moravská města, která našla své místo v nádherné krajině, na svou městskou zeleň až tak netlačí. Nebo není až tak ve středu zájmu.
Ukažme si to semilském Ostrově. Přehled si vezměme z mezinárodního serveru touratlas: Ostrov, který původně vytvořila svými rameny Jizera, dnes slouží jako zóna odpočinku. Na ostrov vedla dřevěná lávka nebo se převáželo loďkou. Klub českých turistů zde vybudoval říční koupaliště a volejbalové hřiště. V roce 1935 bylo rameno stáčející se k zámku zasypáno, ale název Ostrov se používá dodnes. Byla zde vytvořena parková úprava s lavičkami, nové hřiště pro děti, pořádají se tu různé městské akce.

Od roku 2012 spojuje Ostrov s nábřežím u stadionu nová oblouková lávka, která tak zkracuje a vylepšuje cestu z města hlavně obyvatelům sídliště Řeky. Podél Jizery byly vybudovány cesty pro pěší a cyklostezka, které jsou často využívány i rodiči s kočárky. Mohou tak bezpečně projít po břehu Jizery více než dva kilometry od tenisových kurtů po most k Bítouchovu. A třeba pokračovat dál na Riegrovu stezku. Při troše štěstí přímo ve městě zahlédnou ledňáčka nebo skorce a samozřejmě také mohou nakrmit divoké kachny.

Podrobné informace pak nacházíme na serveru Naše Pojizeří, kde zvou a mapují nejrůznější akce, které se na Ostrově konají, od připomínky Divokého Západu, přes Art Fest z letošního léta, až třeba k přehlídce Hamak, tedy přehlídce houpacích sítí. Najdeme zde i informace sledující revitalizaci náhonu, který společně s řekou Jizerou udělal z okolí semilského zámku onen Ostrov.

Na stránkách města sice najdeme informace ze zadání obnovy zázemí pro akce na Ostrově, informace, že město onu revitalizaci chystá a proč do ní bude investovat peníze z veřejných zdrojů, ale jak se vše daří už ne. O Ostrově není ani zmínka v turistické části městského serveru. Spíš posílá návštěvníky města na Kozákov. Nabízí se cimrmannovská otázka: A není to trochu málo, Antone Pavloviči?

Prosinec 2023

Pokochat krásou nejstaršího a nejmohutnějšího stromu nejen ve městě Uherské Hradiště, ale i v širokém okolí, se můžete v parku u Nádražní ulice. Stáří tohoto Platanu javorolistého (Platanus x hispanica MUENCHH) je odhadováno na 250 let, a tak jistě pamatuje městské hradby, v jejichž těsné blízkosti stával. Rostl tehdy v zahradě jezuitské koleje, která byla roku 1773 přeměněna na kasárna a nakonec, po zrušení hradišťské pevnosti (1782), zažil i bourání hradeb (1840) při postupném rozvoji města. Zahrady i stromy zůstaly zachovány, aby zdobily budovu nádraží z přelomu 19. a 20. století. Kromě tohoto velikána s obvodem 455 cm se ve zdejším parku vyskytuje ještě jeden strom téhož druhu. Pochází pravděpodobně ze stejné doby.

Původ tohoto druhu je mezi odborníky předmětem sporů. V Evropě byl prý rozšířený před několika miliony let a později zcela vyhynul. Dnešní stromy patrně vznikly křížením platanu východního a platanu západního nebo mutací platanu východního. Dnes je rozšířen po celé Evropě. Hojně se vysazoval na místech s vysokou hladinou spodní vody, používal se i na zpevňování hrází či k vyznačování hranic pozemků. Platan javorolistý je strom značně rychle rostoucí a běžně dorůstá do výšky okolo 40 metrů. Borka se průběžně odlupuje v podobě větších desek, pod kterými už na povrch vystupuje mladá, čímž vzniká typická nestejná skvrnitá kresba. Platany, v jejichž stínu prý rád sedával i Sokrates, jsou ideální stromy pro městskou zeleň, protože dobře snáší znečištěné ovzduší, mají dekorativní vzhled, rovný kmen, vysoký vzrůst a světlou korunu. Bývají vysazovány i podél cest. Jejich kvalitní dřevo se používá na výrobu nábytku a dýhy.

Park Za Plotem

Proměnou bývalé vojenské střelnice vznikl v Uherském Hradišti v roce 2010 nový městský park o rozloze 1,5 hektaru. Název dostal podle písničky Jaromíra Nohavici Přelezl jsem plot, která vznikla v rámci autorovy vojenské služby ve zdejších kasárnách.

Inspiraci pro název parku hledala v rámci ankety široká veřejnost, uspěl nakonec nápad paní Jany Novotné. Písničkář Jaromír Nohavica byl její myšlenkou nadšen, osobně se zúčastnil v sobotu 18. září 2010 slavnostního otevření parku a bezprostředně po jeho zpřístupnění veřejnosti vystoupil na koncertě, uspořádaném agenturou VICHR.

Projekt obnovy stávající opuštěné a bývalé cvičné střelnice s masivní střeleckou zdí, řídící věží, zákopy a objekty učeben byl součástí integrovaného plánu rozvoje města a spolufinancován z operačního programu Evropské unie. Autorem ideového návrhu přemeny objektu byl architekt pro zahradní a krajinářskou tvorbu Ing. Martin König. Na ploše 1,5 hektaru nové zelené plochy bylo vysazeno 145 stromů, 134 keřů a 1425 trvalek. Chodníky s lavečkami lemují parkovní dekorativní světla.

Největší novinkou uhersko-hradišťské zeleně je přírodní a kulturně-historický areál Park Rochus. Spolu s územím přilehlých vinohradů nabízí občanům i návštěvníkům města značený vyhlídkový turistický okruh, možnosti procházek, rodinných výletů i prohlídku s našimi průvodci. V přírodním areálu již také vysadili ovocné sady, můžete zde přihlížet pastvě ovcí a konají se zde pravidelné akce pro veřejnost.

Park Rochus

Mezi nejvýznamnější investice posledních let patří malý areál muzea v přírodě na okraji Parku Rochus, upravené přírodní plochy s vysazenými alejemi vlnícími se ke kapli sv. Rocha, připravuje se zde expozice místních rostlin, další procházkové a naučné stezky, vyhlídky, plochy pro sport i odpočinek.

V areálu Parku Rochus v Uherském Hradišti byl v roce 2015 realizován investiční projekt Expozice lidové architektury-muzeum v přírodě Rochus. Projekt je spolufinancován Evropskou unií z Evropského fondu pro regionální rozvoj, resp. Regionálního operačního programu Střední Morava.

Stačí jít chvíli za město a člověk se ocitne v místech, kde ho čeká hned několik zajímavých překvapení. Je sice stále v Uherském Hradišti – Mařaticích, ale zároveň ve vesnickém prostředí, které jej vrací na konec 19. a začátek 20.století, v nově zbudovaném skanzenu lidové architektury Uherskohradišťska, který je součástí Parku Rochus. Na kopci Rochus stojí nedaleko kaple původní dřevěná stodola, která sem byla přenesena z nedaleké obce Břestek. O několik metrů dále jsou další dvě zemědělské usedlosti z Veletin a Boršic, nad kterými je ještě jeden objekt z Tučap, se starým vinným sklepem.

Právě v tomto muzeu se lidé mohou seznámit s etnografickou oblastí uhersko-hradišťského Dolňácka, s tradičním stavitelstvím, bydlením, způsoby obživy, odíváním, výtvarnou kulturou, folklorními zvyky i obyčeji. Do dávných časů se vrátíme prostřednictvím kulturních akcí spojených s hospodářským rokem –patří mezi ně tradiční masopust, na Slovácku nazývaný fašank, či Velikonoce, stavění máje, otevírání pastvin, žně, pouť, advent a Vánoce, nebo štěpánské koledování.

Vyjděte si prohlédnout dva ovocné sady, tvořené starými ovocnými odrůdami Uherskohradišťska a Uherskobrodska, vydejte se po městském turistickém okruhu ke kapli sv. Rocha a nakonec přes Výšinu sv. Metoděje, která je archeologickou kulturní památkou, až do centra Uherského Hradiště.

Ještě ale chvíli na Rochusu zůstaňme a vyšlapejme 125 schodů rozhledny Rovnina, ze které se nabízí krásný výhled na Středomoravské Karpaty – Chřiby a pro ně typické trojvrší – vrch Buchlov, kde se nachází stejnojmenný středověký hrad a odkud „větor věje“, vrch Modla s kaplí sv. Barbory a Holý kopec. Můžeme také obdivovat starobylé kulturní památky – vedle poutní kaple sv. Rocha ve středu areálu i měšťanské vinné sklepy ve Vinohradské ulici, kde je možné zajistit si košt vína v chladivých sklepích vinařů, z nichž nejstarší je z roku 1737.

Listopad 2023

Pokračujeme v návštěvě Botanické zahrady v Teplicích. Jsme si jistí, že si to i s Vašimi dětmi úžasně užijete…

V Malém letním kvízu jsme přiznali, že Vám budeme tuhle městskou příspěvkovou botanku trošičku vnucovat. Ne, nemáme s ní žádné obchody ani dohody o propagaci, jen se nám prostě a jednoduše líbí. A moc. Považujeme ji za jednu z nejkrásnějších v celé střední Evropě. Je proto škoda, že je méně známá než pražské či brněnské zahrady nebo třeba zahrada v Liberci. A že nemá ani vlastnívelké parkoviště.

V druhém díle této série, který vyšel v září jsme vám mj. představili prvního patrona, knížete Edmunda Clary-Aldringen, dnes – po měsíčním odpočinku od Teplic – jsou na řadě patroni další:

Patron druhý: Ing. M. Sternthalová (a její spolupracovníci), století 20.

Archivně doložené počátky zahrady na Štěpánově výšině (dnes Písečný vrch) sahají do roku 1896, kdy byly koupeny pozemky za účelem vybudování zcela nové zásobní zahrady pro Teplice-Šanov. Na přelomu 19. a 20. století zde vzniklo několik skleníků. O desítky let později ale vyhořela kotelna a vesklenících zmrzla většina rostlin (vydržel pouze např. mrazu odolný Cycas revoluta). Tato katastrofavšak přece jen měla dobrý konec. Umožnila totiž první velikou rekonstrukci, jíž se v roce 1971 ujala nová vedoucí zásobní zahrady, Marie Sternthalová. Právě pod jejím vedením byly skleníkyv původním půdorysu obnoveny. To ale zdaleka není všechno. Teplice tehdy často zakrýval – ostatně jako velkou část severních Čech – zapáchající smog. Právě proto nová vedoucí společně s kolegyní Šárkou Zeithammerovou navrhly zpřístupnit zahradu veřejnosti a ve sklenících vytvořit výstavníexpozice. Jako lvice bojovaly za svou vizi, aby místní s dětmi mohli chodit do čistého prostředí a seznamovat se tu s krásami přírody. Nadchly velkou spoustu lidí – od politiků až po amatérské pěstitele i renomované botaniky.

A boj vyhrály.

Patron třetí (již v prvním díle zmíněný): Jiří R. Haager, století 21.

V jednom z našich minulých článků jsme zmínili českého botanického a cestovatelského génia Alberto Vojtěcha Friče. Jiří R. Haager jako by byl jeho přímým potomkem. Je mj. objevitelem několika rostlin, jiné jako první na světě dokázal zkřížit. Některé dokonce nesou jeho jméno. Se svými spolupracovníky vypěstoval a vyšlechtil řadu botanických skvostů, jež můžeme obdivovat po celém světě. V Teplické botance ostatně žije jeho cestovatelský duch a láska třeba k Chile dodnes. V životě ale zažil i tvrdé pády – zejména když byl odejit z čela Botanické zahrady v Praze-Tróji kvůli prodražení a prodloužení výstavby skleníku Fata Morgana. Nic na tom, že vše bylo komplikované. Veřejnost „potřebovala viníka“, na Haagera se ukázalo prstem a basta fidli, hlava dolů… Naštěstí ne všichni lidé dali od Haagera ruce pryč. Někteří mu důvěřovali či zůstali věrní. Jedním z nich byl senátor a teplický primátor Jaroslav Kubera (blahé paměti). A právě s jeho podporou mohl Haager přetvořit zahradu v botanku a postavit zde skleníkový komplex ještě větší, než je pražská Fata Morgana. Porovnejte sami: 2400 m2 v Teplicích (někdy vč. vstupní haly a neveřejných částí uváděno 2700 m2), zatímco v matičce stověžaté „pouze“ 1750 m2. Hlavní město zkrátka trochu ostrouhalo. Nebuďme ale příkří. Pražské botanky dlouhodobě patří k hlavním partnerům Teplic, pokud jde o semena, rostliny, ale i vědce s jejich zkušenostmi a poznatky.

Jiří R. Haager bohužel již téměř rok není mezi námi. Připomeňme si ho proto alespoň dvěma citacemiz médií:

„Byl jsem cvok od malinka – býval jsem doslova obalený zvířaty a rodina mě v tom naštěstí podporovala. Nikdy nezapomenu, když mi otec přinesl jezevčí mimino anebo máma krmila netopýry zavěšené na zácloně v kuchyni larvami potemníků…. A pak stačila návštěva tropů, moment, kdy jsem pochopil, že kytky jsou stejně báječné bytosti jako zvířata…Takže se jim věnuji už přes 40 let.

Setkal jste se na svých cestách i s nějakou nebezpečnou rostlinou?

Samozřejmě jsou i druhy extrémně jedovaté nebo nebezpečně žahavé. V Nikaragui jsem se jednou hnal pro semena moc hezké dřeviny a bez rozmyslu vlezl do porostu mala mujer, pryšcovitého Cnidoscolus. Zasažené místo na stehně nekrotizovalo a dva či tři dny mi to s černými kruhy kolem očí a lila pletí moc slušelo. A po týdnu to skončilo oběhovým kolapsem.“

Kde se vám líbilo nejvíce?

To skutečně nejde říci. Galapágy a Sokotra jsou pro biologa neskutečně zajímavá místa, cenná je tam každá vteřina. Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem zažil v Ekvádoru i v Mexiku ještě velké plochy neporušené přírody, které již dnes neexistují. A lidé byli všude úžasní.“ (http://www.zitteplice.cz/jiri-r-haager-z-teplic-do-chilske-pouste)

Dlouholetá Haagerova blízká spolupracovnice (jinak též úžasná vědkyně) Hana Šedivá vzpomíná na jedno ze společných chilských putování: „Jirka byl na cestách často jako malý kluk, ve chvíli, kdy někde v křoví na strmém svahu uviděl zajímavou kytku, okamžitě křičel Stop! (-sám totiž neřídil –pozn. spz.cz) a už fotografoval, sbíral semena a bylo mu úplně jedno, jestli klečí v bahně, v sopečném prachu nebo na mazlavé červené hlíně, kterou už nikdy nejde vyprat. Sršela z něj ryzí radost, že našel další druh. Měl rád dobré jídlo, v Chile si užíval suroviny, maso – rád vařil, všude, v hotelu, na pláži mezi kameny, dokonce i v autě, nechápu, že nic nechytlo. Pořád kouřil, bez cigarety ho skoro nikdo neznal… Byla s ním legrace, utahoval si ze sebe i z ostatních, pořád ho vidím, jak ještě v 72 letech vyhrabává v poušti Atacama (tedy v nejsušší oblasti na zeměkouli – pozn spz.cz) nějakou hlízu, písek lítá na všechny strany a zpocený nadšeně volá: Šedivko, my si plníme své nejhezčí sny, a ještě nám za to platí…“ (https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/vzpominka-na-jiriho-haagera-1943-2022.pdf)

Malý dodatek za naši redakci: Jiří R. Haager a J. Kubera by si v teplické botance zasloužili pamětní desku. Velkou. A možná i sochařské busty.

Patron mimo pořadí: mayský bůh Yum Kaax (výslovnost: [jum kʼaːʃ], „Pán lesa„), věčnost

Jak uvádí management, patronem teplických botanických skleníků je mayský bůh, jenž je ochráncem lovné zvěře a planě rostoucích rostlin. Proto je nad vchodem do Tropicany umístěna jeho kamenná plastika. Uctíván byl i jako bůh života, úspěchu a hojnosti. Legendy uvádějí, že bez dobré vůle Yum Kaax-e se lov nikdy nezdařil. Bůh ochraňoval i pole před rozmary přírody. Zobrazován byl jako mladík, často s kukuřičným klasem vpleteným do vlasů. Kukuřice totiž nebyla jen základnímpokrmem starých Mayů, ale uctívali ji jako božskou plodinu. Některé z rituálů, jež bývalo nutné vykonat před lovem, se zachovaly dodnes. Jméno Yum Kaax už sice nebývá často vzýváno, ale traduje se, že pokud lovec pronikne do džungle, aniž by požádal o povolení místního strážného ducha, může se ztratit, či ještě něco horšího…

Jen na okraj – ve foyeru před vstupem do skleníku jsou umělecky znázorněni i další patroni (mimo pořadí): asijští posvátní draci a Buddhovo oko, resp. v bazénku Buddhovy prsty (krápníky původem z vietnamského města Vinh v provincii Nghe An)

Patron čtvrtý: Zaměstnanci Botanické zahrady v Teplicích, současnost

Zahradu jsme navštívili v jednom z nejparnějších dní letošního léta. Již od rána zde všichni tvrdě pracovali, aby bylo o rostliny i živočichy dobře postaráno, a netrpěli suchem ani žízní. Nesetkali jsme se však s žádnými upracovanými, či dokonce protivnými, pohledy. Naopak. Když jsme pozdravili a řekli, jak jsme zahradou nadšeni, oči všech zářily. Na „svou“ zahradu i práci pro ni jsou tu všichni pyšní.

Patron pátý: Návštěvníci

K tomu jistě není, co dodat. Snad jen pro dnešek poslední pozvání do nádherné zahrady u proslulýchteplických lázní.

Text a foto redakce spz.cz

listopad 2023

Město Vyškov se pyšní svou Zámeckou zahradou, historickou památkou, zapsanou v ústředním seznamu kulturních památek. Dominantou zahrady je od počátku 21. století fontána, lodžie z roku 1673 se sedmi arkádami a toskánskými sloupy. Horní část lodžie zdobí balustráda. Svým dispozičním řešením je volnou obnovou původní zahrady, která na tomto místě byla ve středověku. Patří mezi tři zahrady v Česku s původním půdorysným uspořádáním.

Je to menší plocha pravidelného půdorysu. Původní park se skládal z větší okrasné, menší užitkové části a květnice (část s květinovými záhony). Zahrada o velikosti 1,7 ha byla rozdělena cestami na čtyři oddělení a v části u promenádní cesty ozdobena ornamentálními výsadbami. V zahradě se na křížení cest nacházela fontána. Na zahradu v 18. století navazovala bažantnice.

Zajímavé je, že zahrada vznikla před zámkem, který vznikl přestavbou pozdně gotického hradu v 2. polovině 17. století.

První dochovanou zmínkou je podle jiných zdrojů zpráva uvádějící, že biskup Stanislav I. Thurzo, který nastoupil na biskupský stolec roku 1497 vyškovskou zahradu zřídil znovu. Za třicetileté války roku 1643 byl zámek vypleněn a vypálen Švédy. Dochoval se latinský nápis, vytesaný na vstupní bráně zahrady, který velebí opravy, provedené Karlem II. z Lichtenštejna. Nápis údajně pochází z roku 1673.

Podle některých zdrojů letopočet 1673 se nachází i při biskupově znaku na tehdy vybudované zahradní lodžii. Tuto nově upravenou zahradu zobrazuje veduta z roku 1720. Trvalý úpadek vyškovského zámku i zahrady je zaznamenán po požáru roku 1753, kdy začíná zahrada pustnout.

Začátkem 19. století byl k zahradě přistavěn hospodářský dvůr. Na přelomu 19. a 20. století byla při rozšíření vyškovského pivovaru zastavěna i část plochy zahrady. Přitom byla zbořena také přiléhající část obvodové zdi zdobená nikami a zničena část aleje. Od roku 1928 byla zahrada vykoupena od majitele se záměrem využít ji pro školní účely. Od tohoto roku začíná převládat hospodářské využití zahrady před udržováním zahrady okrasné. Pro veřejnost zůstala přístupná jen obvodová cesta.

Během druhé světové války okupanti zahradu roku 1940 uzavřeli a vystavěli v ní barákový tábor arbeitsfronty. Po válce byl v zahradě zřízen výběh pro vepře. Teprve roku 1957 se začalo s obnovou zámecké zahrady. Tato obnovená zahrada byla otevřena v roce 1964.

Při rekonstrukci parku v první dekádě 21. století byla provedena úprava povrchů a obnoveny omítky v rozsahu celého obvodu zahrady, včetně budov pivovaru a jízdárny. Drátěný plot v jižní části byl nahrazen zdí se vstupními branami. Komunikace pro pěší byly provedeny z mechanicky zpevněného kameniva. V zahradě bylo instalováno veřejné osvětlení Také byly znovu založeny nové trávníky a obnovena alej ve spodní části zahrady a alej podél areálu jízdárny. Byly zrušeny zbytky dekorativních živých plotů ze zimostrázu a rozšířena cesta tvořící hlavní promenádní osu. U travnatých ploch byly obnoveny závlahy, v centru zahrady byla vytvořena kruhová fontána. Nově byly rozmístěny i lavičky.

V dubnu 2007 proběhlo slavnostní otevření rekonstruované Zámecké zahrady. Její architektonické řešení respektuje stav vzniklý při obnově zahrady v polovině 20. století.

Zdroj Wikipedie

3.10.2023

Chcete procestovat téměř celý svět, a přitom zůstat doma v Česku? Pak pro Vás dnes máme jednoduché doporučení: navštivte Botanickou zahradu v Teplicích. Jsme si jistí, že si to i s Vašimi dětmi úžasně užijete…

V minulém Malém letním kvízu jsme přiznali, že Vám budeme tuhle městskou příspěvkovou botanku trošičku vnucovat. Ne, nemáme s ní žádné obchody ani dohody o propagaci, jen se nám prostě a jednoduše líbí. A moc. Považujeme ji za jednu z nejkrásnějších v celé střední Evropě. Je proto škoda, že je méně známá než pražské či brněnské zahrady nebo třeba zahrada v Liberci. A že nemá ani vlastnívelké parkoviště.

Pro základní seznámení použijme leták, který návštěvníci dostávají u pokladny při nákupu vstupenky(viz otevírací doba – https://w ww.botanickateplice.cz/oteviraci-doba a ceník – https://www.botan ickateplice.cz/vstupne). Začněme úvodem z pera ředitele zahrady P. Šíly:

„Vážení návštěvníci, dovolte, abych vás přivítal v jediné botanické zahradě pod Krušnými horami.

Jako organizace jsme vznikli v roce 2002, ovšem současná plocha o rozloze 2,5 ha je využívána od konce 19. století.

V březnu 1975 se skleníky zrekonstruovaly a zahrada se otevřela veřejnosti. Výstavba současného areálu probíhala v letech 2002-2006.

Základním posláním je shromažďování, udržování a dokumentace pestré sbírky rostlin z celého světas cílem zachovat bohatství přírodních druhů. Přejeme vám, abyste u nás našli poučení, inspiraci a odpočinek.“

Pokračujme nyní bližším popisem obou chloub zahrady – skleníku i venkovní expozice:

„Skleníkový komplex Tropicana je rozčleněn do čtyř klimaticky odlišných částí

– Xerický skleník (xero znamená suchý či suchost – pozn. red. spz.cz) soustřeďuje flóru pravidelně a dlouhodobě suchých oblastí, zejména polopouští Střední a Jižní Ameriky, Jižní Afriky a Madagaskaru. Naleznete zde jak sukulenty, tak trnité keře, dřeviny a epifytní rostliny přizpůsobené nedostatku vláhy.

– Tropický skleník je ze všech největší. Pod střechou vysokou téměř 16 m, na ploše přes 1 000 m2, najdeme rostliny z deštných lesů Ameriky, Asie, Austrálie a Afriky. Celou expozici doplňují vodopád, jezírko, akvária, zřícenina mexické pyramidy a vitrína s orchidejemi a dalšími vzácnými druhy rostlin.

– Subtropický skleník je věnován zejména chilskému valdiviánskému deštnému lesu, ale nalezneme zde i výsek historické krajiny na Teplicku z doby před 20 miliony let či ukázku horského asijského lesa. Při jihoamerických rytmech můžete příjemně posedět v tradiční pergole a vychutnat si jedinečnou atmosféru.

– Skalničkový skleník je nejnovější stavbou celého komplexu. Představuje choulostivé zástupce horských rostlin z celého světa s hlavním zaměřením na jihoamerické Andy a květenu Chile včetně pouště Atacama.

Venkovní expozice zaujme rozsáhlou skalkou v centrálním trávníku nebo geograficky uspořádanými záhony s trvalkami a letničkami jednotlivých oblastí. Zastoupeny jsou jak druhy z přírody, tak vyšlechtěné kultivary. Nechybějí rostliny užitkové, léčivé či jedovaté.

Stín naleznete pod korunami vzrostlých stromů našeho malého arboreta nebo v tiché besídce.“

Obecně se uvádí, že Botanická zahrada Teplice pěstuje na 14 tisíc druhů rostlin. Letošní zpravodajskou supernovinou je přínos pro českou botaniku. Citujme z oficiálních webových stránek zahrady:

Národní sbírka rostlin je dokumentovaná sbírka určité skupiny rostlin, ať už se jedná o taxonomickou příbuznost (rod, čeleď), nebo rostliny stejných morfologických či biochemických vlastností (sukulenty, léčivé rostliny) či rostliny mající určitou historii. V České republice doposud neexistoval systém národních sbírek. Ten byl vyhlášen až letos, tedy v roce 2023 Unií botanických zahrad České republiky. Botanická zahrada Teplice přihlásila dvě své sbírky, jež v kontextu ostatních botanických zahrad považuje za zcela zásadní.

Rod Anthurium

Rod Anthurium (anturium, toulitka, Araceae) patří mezi významné skupiny rostlin pěstované v naší botanické zahradě. Založena byla Jiřím R. Haagerem v roce 2002, dnes čítá 250 druhů. Část rostlin je umístěna v tropickém skleníku, větší část sbírkových rostlin je umístěna v zázemí zahrady a je na vyžádání přístupná odborníkům. V minulosti se zdejší sbírkou zabýval přední odborník na áronovité rostliny – Thomas Bernard Croat z Missouri Botanical Garden. Významně spolupracujeme s pěstitelem Ladislavem Holým, od něhož pochází velká část zdejší sbírky.

Flóra Chile

Šest expedic pořádaných botanickou zahradou do Chile přineslo své ovoce v podobě rozsáhlých sbírek chilské flóry, kterou představujeme na několika místech zahrady – venkovní expozice (oblasti na sever od Santiaga de Chile, poušť Atacama, 60 druhů), subtropický skleník (Valdiviánský temperátní deštný les, 100 druhů) a skalničkový skleník (poušť Atacama a vlhčí horské oblasti Chile, 40 druhů). Základy chilské sbírky pocházejí ze založení botanické zahrady v roce 2002, stěžejní sběry přicházejí s rokem 2010. Dalších 100 druhů (zejména cibuloviny rodu Alstroemeria, Bomarea, Leucocoryne a Rhodophiala) je umístěno v zázemí zahrady. Zahrada spolupracovala na výzkumu chilské flóry s kurátorem muzea v Chicagu Michaelem O. Dillonem, v současnosti spolupracuje s herbářem Conc renomované katedry botaniky v chilském Concepciónu.

Voňavá nádhera teplické botanky má několik patronů, z nichž jsme zatím – navíc bez akcentu –jmenovali pouze jednoho. Pokud Vás dějepis opravdu, ale opravdu nebaví, pak možná další řádky přeskočíte. Věřte však, uděláte chybu…

Patron první: Edmund Clary-Aldringen, kníže (v zahr. pramenech uváděný též jako princ), století 19.

V historii města Teplic – a v neposlední řadě i Českého Švýcarska – se zřejmě nikdo nezapsal tak významně jako Edmund a jeho femme fatale, manželka Elisabeth Alexandra, rozená Ficquelmontová. Její nejbližší ji říkali něžnou zkratkou jmen Elisalex. Svému manželovi porodila 4 děti, z toho tři syny. Byla krásná a velice inteligentní, takže se stala muži nejen oporou, ale vyznala se i v politice a dokázala příležitostně sama spravovat jejich rozsáhlý rodinný majetek. To bylo v té době společensky výjimečné v rámci celého rakouského mocnářství.

Edmund poznal Elisalex v jejích šestnácti letech. Sám byl o 12 let starší. Jistě šlo o sňatek z rozumu a dle tehdejších císařských „rovnorodých pravidel“, nicméně zahořela láska. A jak známo, láska i hory přenáší. Lidský život však bohužel věčný není.

Jedna z tradovaných (polo)pověstí praví, že po předčasném skonu choti pronásledovaly Edmunda zlé sny a možná i ataky šílenství. Třebaže s manželkou Teplice milovali a udělali z nich jedno z nejvýznamnějších lázeňských měst Evropy, Edmund prý na ně zanevřel. Měl pocit, že kdyby žil s rodinou trvale v teplé a slunné Itálii, odešel by na pravdu boží on jako první. Žalem zaslepená myslho prý přivedla k přestěhování do Teplic s úmyslem část města včetně zahrad, kde spolu bývali tak šťastní, zapálit. Těsně před činem se však stalo něco, co šílený plán změnilo v opak. Necháme-li seunést romantikou, můžeme věřit, že se Edmundovi zjevila jeho žena a požádala svého „mon cher ami“(drahého přítele – jak jej ve francouzské osobní korespondenci nejčastěji nazývala), aby ustoupil od ničení. Edmund slíbil svému „mon cher ange“ (andělovi), že bude v jejich jménu pokračovat ve zkrášlování milovaného kraje. Proto později vzniklo Sokolí hnízdo u Pravčické brány nebo třeba Edmundova soutěska. Proto dnes vzpomínáme na Edmunda jako na toho, kdo přivedl turisty do českých skal.

Nelze přesně určit, zda teplická botanická zahrada stojí přímo na místě, kde dříve byly části Edmundových zahrad. Proto ředitel Šíla ve svém uvítání odkazuje až na konec 19. století. Některé zdroje však uvádějí, že Edmund zde skutečně nechal založit (ještě o 50 let dříve) první zahradní školky (tzv. „Stadtgärtnerei“). Sloužit měly zámku a lázním k dodávkám řezaných květin i k zimování choulostivých cizokrajných ovocných stromků a okrasných palem.

(pokračování)

text a foto redakce spz.cz

září 2023

Ot. č. 1 – Co znamená Arecaceae?

Československé lišejníky čeledi Verrucaria ceae
Arekovité jednoděložné rostliny
Koho tyhle caceaecancy zajímají? Je horko a málo piva!

Ot. č. 2 – Co je Kapinice rohatá?

Danteho durdivá tchyně raracha
Signál, na který čekají čeští politici
Keř či strom z rodu Acacia

Ot. č. 3 – Co je Perseus americana?

Hruškovec zvaný přelahodný
Umělá inteligence 100. generace řešící stávku herců v Hollywoodu kopírováním a nahrazováním všech a všeho
Prohnaný plán jestřábů, jak s pomocí Diova syna ovládnout Rusko

Ot. č. 4 – Roste chleba na stromech?

Vždyť na něj náš miliardář už dostal dotaci z EU na inovaci
Dřív možná. Nějací šmejdi ho ale určitě očesali pro Ukrajince
Ne… (odpověď byla krácena, nebyl uhrazen poplatek UI za token)
Určitě nemyslíte „Šumavu“, ale chlebovník a jeho plody

Ot. č. 5 – Co je „jedlé sloní ucho“?

Ucho slona vyhledávané labužníky z Asie. Chudší strávníci si obvykle pochutnávají na menším boltci slona indického, bohatí konzumují „po africku“. V zubech se přitom rádi šťourají párátky ze slonoviny
To si určitě pletete s pitným babím uchem, co potřebovala Saxana k de-čarodějkizaci
Alocasia Macrorrhiza

Ot. č. 6 – Co jsou „líbající se ryby“?

Příslušnice LGBT komunity, zejména ty narozené ve znamení Ryb
Čichavci
Vášnivé a promiskuitní Osteichthyes, co se líbají vždy, když si myslí, že se nikdo nekouká

Ot. č. 7 – Hádejte, kde jsme byli a získali inspiraci pro tento kvíz:

a) Jen slušně!
b) V Brně
c) Co je Brno? V Praze přece
d) Dycky Most!
e) Baník!
f) Teplice

Správné odpovědi:

1) Odpověď a) je krok správným směrem do botanické říše, nicméně správná je odpověď b). Příkladem arekovitých, též palmovitých, nebo lidově palem (od slova palma, ne „Pal!“), je Elaeis guineensis, tedy Palma olejná nebo též Olejnice obecná. Ta má velkou smůlu – lidé zjistili, že z ní dokáží vyrobit nejlevnější olej. Navíc i téměř vše ostatní lze zužitkovat. Třeba míza se používá k výrobě vína, octa i sladidla. Výsledkem agrárního a těžebního šílenství je další „pogrom“ tropického lesa a mnoha rostlinných i živočišných druhů, na což zpětně doplácí lidstvo. Populace orangutanů na Sumatře a Borneu byla takřka (z)decimována. Žije ještě Homo sapiens…?

2) Cé je správně. Tato kapinice je možná známější pod názvem Akácie rohatá. Mimo jiné proslula myrmekofilií. Ještě před tím, než někdo řekne fuj, vězme, že jde o doslova příkladný symbiotický vztah s tzv. akátovými mravenci (Pseudomyrmex ferruginea), dobře zanalyzovaný a popsaný mj. českými vědci. Akácie poskytuje mravenečkům bydlení a stravu. Oranžovohnědí Ferdové zase dřevinu chrání a pracují jako malí zahradníci i bojovní strážci zároveň. Trny akácie mají také šperkařský význam. A nejen to. Aztékové je zřejmě používali jako jehly pro svou obdobu akupunktury. V Salvadoru se z nich vyrábějí nožky malých panenek, jež se nosí jako ozdoba.

3) Je to opravdu a), tedy Hruškovec, byť jeho plodem nejsou hrušky, ale avokádo. To bývá označováno jako „nový palmový olej“. Jde o tzv. superpotravinu, vychvalovanou mnoha specialisty na výživu. To je ale jen líc mince. Rubem je, že průmyslové pěstování Persea americana opět roztáčí spirálu, jež se obrací proti přirozené rovnováze ekosystému. Tak například babočkovitý motýl Monarcha stěhovavý (Danaus plexippus): Každý rok v obrovských hejnech putuje ze severní Ameriky a Kanady téměř 4000 km do středního Mexika, aby zde přezimoval, rozmnožil se a vyslal – až to jarní roční období dovolí – na zpáteční cestu své potomky.

Ne všichni monarchové ale do rezervace „Biosfera de la Mariposa Monarca“ na pomezí mexických států México a Michoacán de Ocampo dorazí. Ano, jsou pro dravce jen těžko poživatelní, jejich těla totiž obsahují jedovatou, srdce ovlivňující a zvracení vyvolávající steroidní sloučeninu kardenolid. Na cestě však čekají četná úskalí v podobě změn počasí včetně hurikánů, sucha apod. Navíc je zásadně omezují zemědělské změny způsobené člověkem. Severní i mexické domovy postupně ustupovaly obrovskému ekonomickému tlaku, včetně zmíněného pěstování avokáda. Pro představu jeden údaj ze starší statistiky: „Kvůli ničení biotopů klesl počet motýlů monarchů, kteří v roce 2013 dokončili migraci do zimního domova v mexickém lese, na nejnižší úroveň za řadu let. Les obývaný motýly dříve dosahoval rozlohy 50 akrů (200 000 m²). Při každoročním sčítání v prosinci 2012 se zmenšil na 2,94 akrů (11 900 m²).“

A pak, že nemáme málo „motýle“…

4) Pokud jste odpověděli za d), prokoukli jste nás. Skutečně máme na mysli morušníkovitý Artocarpus Altilis, čili Chlebovník obecný. Citujme jednu informační tabulku (zatím bez odhalení jejího umístění): „Chlebovník pochází z oblasti severozápadní Nové Guiney, Moluckých ostrovů a Filipín, postupně ho však mořeplavci v 18. století rozšířili do zbytku jihovýchodní Asie a na další tichomořské ostrovy. Podle některých důkazů byl předky dnešních Polynésanů využíván již před několika tisíci lety.

Roste v tropických nížinách v široké škále půdních typů. Dosahuje výšky až 26 m. Rostlina jej jednodomá a při poranění roní bílý lepkavý latex, který se používá jako přírodní tmel. Chlebovník je charakteristický svými hluboce vykrajovanými listy a až 1 kg vážícím oválným jedlým plodenstvím o průměru až 30 cm. To lze v kuchyni nejrůzněji upravovat a svou chutí připomíná čerstvě pečený chléb. Tradiční technika pro zachování poživatelnosti plodů je jejich zakopávání do země. Takto uložené vydrží více než rok.

Lehké a trvanlivé dřevo Chlebovníku je dobře využitelné pro výrobu lodí.“

5) Cé už je zase správně (určitě nějaká protekce!). Áronovitá Alokázie jedlá pochází z jihovýchodní Asie, ale i australského Queenslandu či Filipín. V přírodě jde o statnou rostlinu s obrovskými srdčitými listy. Dorůstá i přes 2,5 metru. Lidově se jí skutečně říká „sloní ucho“. Oddenek je za určitých podmínek jedlý a můžeme ho znát z vietnamských tržnic. Před konzumací se ale musí (až několik dní!) vařit, aby se rozpustila a neutralizovala toxická rafida (šťavelan vápenatý).

Áronovité rostliny jsou zajímavé i tím, že ve svém květenství produkují díky termogenezi teplo (až 45 ^OC). Rostlina tím láká brouky, kteří pak zprostředkují její opylení. Navíc chrání své květy před chladem.

6) Cé je zase blízko, ale přesto špatně (ještě že tak). Zde je bé správně. Helostoma temminckii, neboli Čichavec líbající (též gurami), je kdysi stříbřitá, dnes růžová rybka s výraznými pysky původem z Kambodže, Indonésie, Thajska (a okolí). Jde tu však o trochu jinou vášeň, než bychom se mohli prvoplánově domnívat. „Líbají“ se totiž samci, kteří tak soupeří o práva silnějšího. Jejich tlamky skrývají ostré kartáčovité zoubky, dobře uzpůsobené k soupeření, ale i oškrabávání nánosů řas z objektů ve vodě i ze stěn prostorných akvárií. Čichavci navíc dokáží spát bez viditelného pohybu žaber. Po nějaké době se proberou a chovají jakoby nic.

7) Ano, až odpověď f) je ta správná. Byli jsme v úžasné Botanické zahradě Teplice a většinu faktů z dnešního kvízu jsme načerpali nebo si osvěžili právě tam. Příště vám z této krásné botanky přineseme vlastní článek. Pokud ji neznáte, máte se na co těšit. A pokud ji snad znáte jako své boty, i tak Vás budeme chtít nalákat k její návštěvě. Patří totiž v naší zemi k těm nejnádhernějším. A je prostě cool.

Výsledky: Pokud jste na všechny otázky odpověděli správně, klobouk dolů. A pokud jste se míjeli, nevadí. Jen prostě potřebujete návštěvu teplické botanické zahrady jako sůl. Vždyť sůl i vědění jsou přece nad zlato…

Ilustrační foto z teplické botanické zahrady

Srpen 2023

V malé obci Dubiny u Velkých Popovic ve středních Čechách můžete najít krásné zákoutí biocenózy. Tedy území – lépe řečeno biotopu – kde společně žijí byliny, dřeviny, zvířata – a samozřejmě lidi. Konkrétně rodina Hyblerových.

Na první pohled tu vše vypadá jako ztělesnění amerického hollywoodského snu v české pohádkové kotlině. Proslavený malíř Stanislav se svým synem, známým hercem Stanislavem, v okrese Praha-východ koupili pozemek a doslova na zelené louce postavili dům a zasadili strom… Vlastně ne jeden strom, ale několik stromů. A vlastně ne několik stromů, ale hned botanickou zahradu. A syn Stanislava mladšího, rodným jménem také Stanislav, celé zelené panství získal a spravuje jej k radosti všech… Zde se nám však pohádka přece jen trochu zadrhává. Stanislav nejmladší, byť před bližními opakovaně slíbil království věrnost, totiž odchází za hlasem srdce do matky stověžaté. Ale ještě nezazvonil zvonec, a tak nemusí být pohádce konec.

Skutečností je, že založit a spravovat soukromou botanickou zahradu je úkol hrdinský, takřka nadlidský. Stanislav (prostřední) miluje přírodu celý svůj život. Když se před několika lety musel rozhodnout, zda dá přednost Dubinám, anebo divadlu a rozjeté televizní a filmové kariéře, dlouze neváhal. Soukromě to zdůvodňuje tím, že byl vždy spokojenější v zeleni, než na zaprášených prknech, co znamenají svět. Lze mu to snadno věřit. Když totiž zmíní herectví, má zádumčivý pohled s kapkou sentimentu. Přejde-li ale řeč na květiny, dřeviny, nebo třeba zahradní projekty, jež tvoří se svou milovanou ženou architektkou a donedávna i se synem, oči se mu rozsvítí. „Je pravda, že se každý den probouzíme, a čeká nás spousta práce. Dřina, která nekončí. Všechny peníze, co vyděláme, nejdou na naše pohodlí, ale do zahrady. Někdy si říkám, že jsme si měli pořídit byt v Praze, klidně 2+kk, a užívat si klidu. To bychom ale nebyli my. A hlavně, nebyla by tady ani tahle úžasná zahrada…“

BZ Dubiny loni oslavila 25 let od svého vzniku. Rozkládá se na zhruba půlce hektaru, v nadmořské výšce (přibližně) 390 m n.m. V porovnání s velkými botanickými zahradami u nás je tedy spíše menší až malá, nicméně svým významem rozhodně ne zanedbatelná. V roce 2011 byla vyhlášena jako významný krajinný prvek a jako taková je chráněna ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Před 10 lety, konkrétně 6. února 2013, byla přijata do Unie botanických zahrad České republiky.

Hyblerových Dubiny musely splnit tři následující povinná kritéria:

Botanická zahrada pěstuje minimálně 500 taxonů či kultivarů rostlin
Zahrada je otevřená veřejnosti alespoň po 2 měsíce v roce nebo slouží k pravidelné výuce
Zahrada má tým pracovníků odborně způsobilý plnit kritéria pro činnost botanické zahrady a dbá o jejich soustavný odborný růst. Kvalita a počet odborného personálu odpovídá počtu pěstovaných rostlin

A to není zdaleka všechno. Jako přidružený člen musela zahrada vyhovět více než čtvrtině dalších, tzv. zpřesňujících, kritérií. O náročnosti procesu svědčí i fakt, že toho roku se Unie rozšířila pouze o dvě zahrady. A aby nevznikla mýlka – Dubiny naplňují (zcela správně přísná) kritéria Unie bez přestávky dodnes.

Nahlédněme krátce do jejího webu (http://www.botanickazahradadubiny.cz):

„Zahrada vznikla se záměrem shromáždit sbírku především dřevin z čeledi Taxodiacae (dle novější klasifikace Cupressaceae – pozn. spz.cz), Magnoliaceae a rodu Cedrus. V areálu zahrady jsou, kromě obytných prostor, také dva malé tropické skleníky – každý po 16m2 a dva subtropické skleníky – každý po 48m2. Naše zahrada, jako první u nás a možná i v širším okolí, používá některé druhy ptáků a žab jako přirozenou ochranu rostlin ve sklenících. Díky této ochraně již několik let nemusíme používat žádnou chemickou ochranu rostlin. Celá venkovní expozice je protkaná soustavou jezírek a vodotečí, které slouží především k podpoře biodiversity v dané lokalitě. V prostorách zahrady se trvale vyskytuje velké množství chráněných živočichů, především ze skupiny obojživelníků, plazů, ptáků a hmyzu.

…Je zde největší sbírka rodu Cedrus a Sequoiadendron v ČR a více jak 800 taxonů ostatních rostlin. Zahrada je přístupná veřejnosti na základě předchozí telefonické, nebo písemné dohody prostřednictvím e-mailu (-kontakty naleznete na http://www.botanickazahradadubiny.cz/kontakt.html).

Ve dvou menších tropických sklenících jsme se zaměřili především na čeleď orchideaceae a bromeliaceae. Roste zde však i mnoho zástupců jiných čeledí. Ve sklenících našla svůj domov i řada živočichů, především ze skupiny obojživelníků, kteří se zde pravidelně množí a žije zde již jejich několikátá generace.

Skleníky nemají žádné pevné dno, a tak všechny větší rostliny volně koření v půdě. Součástí každého skleníku je i umělá vodoteč s jezírky.

Našim cílem je vytvořit mimo jiné stálou expozici, která bude sloužit k udržování genofondu rostlin běžně se nevyskytujících v naší přírodě a studijním potřebám případným zájemcům. Nedílnou součástí naší činnosti je co nejužší spolupráce s ostatními botanickými subjekty.“

Abychom čtenářům spz.cz mohli zprostředkovat autentický zážitek, zkontaktovali jsem pana Hyblera e-mailem a představili se jako zcela běžní zájemci o prohlídku. Komunikace byla jednoduchá a rychlá. Dohodli jsme se na termínu dle předpovědi počasí a na konci května Dubiny navštívili. Bývalý pan herec Hybler nás čekal přesně, jak jsme se domluvili. S úsměvem potvrdil, že vstupné je opravdu jen dobrovolné. Kategoricky odmítl převzít nabízenou hotovost s tím, že jestli chceme (a můžeme), ať vložíme částku dle vlastního uvážení do kasičky za vchodem. A pak nás osobně po rodinné botanické zahradě provedl.

Výklad byl vynikající. I když jsme se snažili chovat jako naprostí začátečníci v zahradním oboru, Stanislav Hybler (prostřední) velmi dobře namíchal laické informace s odbornými i praktickými radami. Dozvěděli jsme se tak spoustu zajímavostí o místních vzácných jehličnanech a listnáčích, o různých druzích šišek, o „zabalování“ a rozličné další ochraně stromů v době mrazu, o hnojení, hospodaření s vodou, potížích zahradníků v důsledku klimatických změn i třeba o boji proti suchu.

A v neposlední řadě, nejste-li botanikem nebo odborníkem přes kaštany, můžete se zde zcela názorně dopídit, jaký je rozdíl mezi jírovcem maďalem (lidově kaštanem) a kaštanovníkem setým. (Ano, správně, jedlý kaštan je vlastně bukvicí, jeho kaštanovník je totiž příbuzný dubů i buků v čeledi bukovitých.) Kdybyste si upekli normální kaštan, určitě byste si na něm nepochutnali. A možná by vám bylo i zle.

Milí čtenáři, uvažujete-li o návštěvě této krásné soukromé botanické zahrady a chcete se ještě před ní dozvědět trochu více, doporučujeme vám k přečtení kupříkladu milý a zajímavý rozhovor, který vyšel před dvěma lety v časopise Zápraží – https://zaprazi.eu/wp-content/uploads/2021/03/zaprazi-04_2021_web.pdf.

Za naši redakci k tomu dodáváme pár dílčích informací. Každému, kdo Dubiny navštíví, je hned na první pohled jasné, že zde hrají velmi významnou roli jehličnany. I když žádný z nich tu není o moc starší než třicet let, někteří jejich předci rostli již v době, kdy po zemi chodili nikoli namyšlení dvounozí savci, ale dinosauři. Třeba takový endemitní blahočet chilský (Araucaria araucana) pochází z prastarých geologických období jury a křídy. Právě proto dnes patří mezi tzv. živoucí fosilie. Třebaže má (zejména v určitých fázích vývoje) velmi ostré šupinovité listy, není ke svému okolí „nepřátelský“, a dokonce ani nepoživatelný. Naopak. Je téměř jisté, že jeho semena putovala útrobami sauropodů i lidí. Obsahují totiž nemalou dávku výživných sacharidů.

Oproti tomu pochutnávat si na darech třeba metasekvoje čínské nebo tisu červeného by opravdu nebyl dobrý nápad. Kyanogenní látky by dokázaly totéž co vražedná zbraň. Jen možná o poznání bolestivěji.

A ještě jedna zajímavost, zejména pro dámy. V Dubinách můžete obdivovat mimo jiné i ztepilý strom Paulownia tomentosa (Paulovnii plstnatou). Jde o dekorativní dřevinu vysazovanou kdysi v Číně na nádvoří císařského dvora (proto se jí též přezdívalo císařský strom). Věřilo se totiž, že do koruny čas od času usedá bájný pták, přinášející nejen dlouhověkost císařské rodině, ale i blahobyt.

Paulovnie se postupem času stala v Číně a Japonsku symbolem ženství. Vysazovala se proto většinou při narození holčičky. Když se později dívka vdávala, příbuzní z dřeva paulovnie vyrobili nevěstinu výbavu pro její rodinné štěstí.

Paulovnia se dodnes pěstuje hlavně kvůli nádherným shlukům medonosných květů a nezvyklým velkým listům. Ty jsou zespodu ochlupené, díky čemuž získala svůj přívlastek „plstnatá“. Paulovnia je prospěšná i produkci dřeva a biomasy. Roste totiž velmi rychle (dokonce rychleji než topoly) a dřevo je lehké, kvalitní, téměř bez suků a s nízkým obsahem vody. Je proto vhodná i pro výrobu některých hudebních nástrojů.

A aby pánové nepřišli zkrátka: podmanivé oči japonských gejš byly zvýrazňovány uhlíky právě z větviček paulovnií…

červen 2023

Green Deal je v českém politickém slovníku cosi jako urážka či dokonce exkrement. Není moc divu. Vždyť ceny energií či třeba chystané změny v dopravě děsí lidi už řadu měsíců. Přitom řada myšlenek, ale i budoucích projektů Green Dealu, vůbec není špatná. A pokud nám není lhostejná budoucnost našich potomků, musíme připustit, že takhle to dál opravdu nešlo. Svou část pravdy ale mají i mnozí kritici. Bojovat proti změnám klimatu (ať už jsou jejich příčiny jakékoli) musíme společně rozumem, ne diktátem nebo nuceným post-pseudo-náboženstvím.

Ne, nebojte, milí čtenáři, nebudeme vás dnes zatěžovat hlubokomyslnými úvahami o evropském či globálním Z/zeleném údělu. Jsme ale na webu sady, parky, zahrady, a tak zelená chybět nemůže.

Nedávno to bylo přesně pět let, co věhlasná holandská on-line cestovka TravelBird vydala Green Cities Index, tedy Index zelených měst. Zaměřila se na největší země Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a pečlivě vybrala celkem 50 turisty vyhledávaných center. Poté experti cestovky analyzovali oblasti uvnitř městských hranic a porovnávali je dle hlavních kategorií: zeleň, příroda a průmysl (resp. výroba včetně potravinářství). TravelBird pak mj. zjišťovala, kolik metrů čtverečních zeleně mají města pro každého svého obyvatele.

Výsledky přinesly dobrou zprávu, že městské radnice vesměs vyvíjejí velká úsilí ve prospěch nejen turismu, ale i ekologické udržitelnosti. Kontinuálně chrání území a snaží se zlepšit kvalitu i kvantitu svých zelených ploch.

Připomínáme si to dnes opravdu rádi. Praha sice skončila v kategorii „Metr čtverečný zeleně na občana“ (někdejším slovníkem „zeleně na hlavu“) šestá, ale další kategorii porovnávající procenta zeleně z celkové plochy metropolí vyhrála. Nejlepší byla i v měření podílu zemědělské půdy a v metrech čtverečných zemědělské půdy „na hlavu“. Můžeme jen doplnit, že první zmíněnou kategorii vyhrál islandský Reykjavík, slovenská Bratislava byla třetí. Pokud jde o procenta zeleně z celkové plochy, Bratislava skončila šestá. (Chcete-li, vážení čtenáři, získat další informace z tohoto zajímavého indexu, doporučujeme kupříkladu webovou stránku https://www.luxurytraveladvisor.com/destinations/travelbird-reykjavik-prague-rank-among-most-green-cities. Domácí stránky https://travelbird.nl obvykle vyžadují registraci.

Valdštejnská zahrada v Praze

V našich předchozích článcích jsme se nejednou věnovali krásám českých botanických zahrad. Je květen, pro mnohé nejkrásnější měsíc roku, nebo přinejmenším jara. Jako občané České republiky, patrioti, můžeme být na naše „botanky“ právem pyšní a užívat si aktuálně jejich krás doslova v rozpuku. Čeští, moravští i slezští botanici jsou respektovaní po celém světě. Ale máme také nejlepší botanické zahrady z celosvětového hlediska?

Na první pohled těžko říci. Každoročně vzniká celá řada různých pořadí a tabulek, a pokud bychom to měli brát jen podle těchto zahraničních srovnání, byli bychom někde uprostřed, nebo dokonce „na chvostu“. Pravda je ale naštěstí jinde. Za většinou těchto „best of the best“ vítězů je totiž cílená snaha velkých, často i nadnárodních, společností prodat více pobytů v příslušných destinacích, letenek, vstupenek a tak podobně. Leckdy se tak děje i s velkou podporou států a lokálních úřadů. Tím ovšem nijak nesnižujeme význam samotných zahrad, institucí ani firem včetně jejich public relations a reklamního umu. Botanické zahrady s malým počtem návštěvníků by jen těžko přežívaly. Jejich ochrana genofondu i výzkum rostlin, dřevin, ale i půdy a celého ekosystému by mohly mlít z posledního. Už covidové časy a lockouty jim v nejednom případě zasadily tvrdé rány.

Před časem na jednom ze světových webů vyšlo vědecké zamyšlení, jak mnoho botanické zahrady a experti sdružení kolem nich veřejně i neveřejně přispívají k ochraně životního prostředí, boji proti suchu, vymírání druhů, znečišťování, drancování lesního a půdního fondu atd. Zřejmé je, že značná část skutečného přínosu je obecně nedoceněná. Návštěvníci často vnímají botanické zahrady jako místo k relaxaci. To je však jen pověstná špička ledovce.

Podobně zjednodušující je tvrdit, že nějaká zahrada je lepší než jiná. Je to laický přístup, akcentující jen určitý, navíc subjektivní, úhel pohledu. Pro tuzemce může být například obrovským překvapením, že se v amerických médiích často na první příčky dostává botanická zahrada v hotelu/casinu Bellagio v Las Vegas. Některé keřové úpravy zde mohou vypadat nejen okázale, ale na fotografiích i kýčovitě a až šíleně. Bývají projektovány a designéry upravovány třeba dle premiér filmových kasovních trháků. Jste-li ale na místě a bytostně vnímáte kontrast s Nevadskou pouští kolem, můžete mít zcela opačný pocit, že jste se ocitli v pozemském ráji…

Ano, ve světě je dnes hodně botanických zahrad, prakticky každá má ale své místo a opodstatnění. Nu a kdyby jich bylo ještě více, je to jen dobře. Berme proto všechna srovnání s rezervou, ale i velkým obdivem k přírodě a nemalou dávkou úcty k práci botaniků, dendrologů, zoologů, ale i zahradních architektů, strážců parků apod.

Mimochodem, doposud jsme na spz.cz psali o domácích univerzitních, středoškolských a městských botanických zahradách. Máme tu ale již řádku let i soukromé botanické zahrady. Rádi do některé z nich zavítáme a představíme blíže. To ale až někdy příště…

Pro „světový pohled“ pár citací ze dvou hodnotitelských žebříčků:

Za prvé žebříček „Nejlepší botanické zahrady na světě (https://www.timeout.co m/things-to-do/best-botanical-gardens-in-the-world)

Singapurské botanické zahrady

Více než 160 let stará tropická botanická zahrada v Singapuru má všechno: část primárního deštného pralesa města, zázvorovou zahradu a výstavu o etnobotanice (s akcentováním toho, jak jsou rostliny zakořeněny v tradiční kultuře a medicíně), plus „moudré staré“ stromy. Má dokonce pár labutí z Amsterdamu, národní květinu zvanou Vanda Miss Joaquim a vlastní mlhovou zahradu. Nenechte si ujít Národní zahradu orchidejí s více než 1 000 druhy a 2 000 hybridy na displeji, plus řadu speciálních nástrojů a gadgetů pro zajištění správné vlhkosti.

Brooklynská botanická zahrada, New York

Ti, kteří hledají trochu klidu a ticha od shonu New Yorku, by udělali dobře, kdyby strávili několik hodin v této zelené oáze. Brooklynská botanická zahrada nabízí tisíce druhů rostlin, rozložených na 52 akrech. Každé jaro se davy sjíždějí do prostoru pro festival Sakura Matsuri, během kterého kvete více než 70 stromů podél Cherry Esplanade. Ale stejně působivá jsou klidná místa, jako je japonská zahrada Hill-and-Pond, první zahrada inspirovaná Japonskem postavená v USA, a Shakespearova zahrada, překypující rostlinami (jako je petrklíč a krokus) zmíněnými v Bardových dílech.

Národní botanická zahrada, Kapské město

Kirstenbosch, „líbající“ východní stranu Stolové hory (a výchozí bod pro skalní horolezce), je jednou z nejvíce biologicky rozmanitých zahrad na světě a lídrem ve vědě o ochraně přírody. Rozlehlé místo obsahuje neuvěřitelné formy flóry a ohrožených rostlin, jež byly pěstovány od počátku 19. století. Prozkoumejte výhledy v „přízemí“ nebo nahoře, na Boomslangu, chodníku (mostu) v korunách stromů. Jde o výhledy na celé dny. Neodjíždějte, aniž byste navštívili krásnou sochařskou zahradu, jež zahrnuje bustu Nelsona Mandely a úchvatné sochy Mambo vyřezané z opálového kamene.“

Za druhé žebříček „Nejkrásnější botanické zahrady světa, jejichž návštěva vás pohladí na duši (-https://www.ceskestavby.cz/clanky/nejkrasnejsi-botanicke-zahrady-sveta-jejichz-navsteva-vas-pohladi-na-dusi-30718.html) Tentokrát vyhlašujeme stupně vítězů od třetího místa

místo, Jardim Botânico, Rio de Janeiro, Brazílie

Zahradu Jardim Botânico netřeba hanět za to, že ze 40 % pěstuje druhy místní. Dává totiž dohromady kolekce z tropických džunglí, do nichž byste jinak museli s mačetou. Založena byla v roce 1808, a prakticky od té doby se podílí na inventarizaci v pralesích. Současně je jednou z největších světových autorit v popisování nových druhů rostlin. V 32 000 herbářích tu vedou 600 000 položek, do nichž ročně zařazují 20 000 nových vzorků.

Návštěvníky potěší Palmová alej (134 palem, vzešlých z jediné), sbírka 900 druhů palem, skleníky i Senzorická zahrádka (podněcující všechny smysly) a Zahrada japonská. K vidění je tu i kolekce 65 druhů bambusů. Důvod, proč byste ji neměli vynechat? Pokud fandíte broméliím, orchidejím, masožravkám, narazíte tu na 6500 různých druhů. Sbírka je naprosto vyčerpávající. Stejně jako snaha zdejší instituce přispět k záchraně ohrožených druhů rostlin. Ročně sem zamíří kolem 2 milionů zvědavců.

místo – Longwood Gardens, Kennet Square, Pensylvánie, USA

Zahrada, které v rozloze jen těžko hledá konkurenci. Tahle botanická zahrada z Pensylvánie (USA) totiž čítá 436 hektarů. Je obrovská. Tedy, je to spíše propojený soubor dvaceti různých botanických zahrad, které jsou na jedné ploše. S přesným datem jejího založení je to ale trochu složitější: půdu tu vyzískal v roce 1702 jistý George Peirce, který tu skutečně začal zahradničit. Ale minimálně v úsecích Brandywine už o stovky, možná tisíce let dříve, zahradničili domorodí indiáni. Kteří tu měli svou vlastní kolekci léčivek a vzácných stromů. I ty se staly součástí kolekce, byť dnes z nich není mnoho patrné.

Součástí zdejší sbírky je 4600 druhů ve Státech domácích rostlin, mnoho set druhů stromů a spousta sesbíraných rekordů. Například za „největší“ ozeleněnou stěnu, osazenou 47 000 exempláři. Je tu řada skleníků a tropických dómů, ale hlavní část expozic je věnována řekněme „prostému“ okrasnému zahradničení. Řekněte jméno libovolné trvalky, a oni ji tu mají. Nejspíš ve všech možných odrůdách, kultivarech a barevných provedeních. Jednotlivých taxonů (okrasných rostlin) je tu sesbíráno na 10 000. Jejich specialitou jsou sběratelské kolekce: všechny magnolie světa, všechny chryzantémy, lekníny, kamélie, cesmíny, známé kapradiny… ročně sem, za krásou i za kulturou (dělají se tu výstavy a koncerty) zamíří 1,5 milionu lidí.

1.místo Kew Gardens, Richmond – Londýn, Velká Británie

Prvenství botanické zahrady v Kew se jeví neotřesitelně. Vítězí pravidelně. Je to světová jednička nejen přes pěstování a expoziční ukázky, ale současně šampion bádání a výzkumu, ochrany druhového bohatství rostlin. Založena byla na popud Královské společnosti v roce 1840, se záměrem neuchovávat pro poznání jen botanické klenoty, ale i ty mykologické. Na ploše 121 hektarů je snadné se tu ztratit, stejně jako v archivu zdejších herbářových položek. Máte doma herbář? Oni jich mají 750 000! A ty v sobě nesou 8,5 milionu vzorků. Ano, každá existující známá rostlina světa tu má své místo.

Že byste se ale raději obdivovali rostlinám živým? Inu, pak je tu stálá sbírka čítající 27 000 taxonů volně rostoucích rostlin, v několika milionech exemplářů. Stará se o ně 1100 stálých zaměstnanců této mimořádné instituce. A zapomenout bychom neměli na dalších 50 000 druhů, ve sklenících. Řada skleníků jede podle konkrétních druhů: begóniový, netýkavkový. Jiné zase podle oblastí: jihoafrický se sukulenty, rovníkové tropické kapradiny. Navíc je tu ještě 350 hektarů „vnějšího“ parku, který má také své kouzlo. Na to, abyste to tu celé prošli, nestačí hodiny, ale týdny.“

Malý dovětek: Zajímavá může být vox populi metoda slavného Tripadvisor.com: Ten prezentuje zahrady dle počtu nadšených hodnocení turistů (přesněji pomocí „beautiful“ mentions, tedy „krásných“ zmínek). Na sklonku loňského roku tímto způsobem doporučil třeba Valdštejnskou zahradu v Praze. A tak při čtení hodnocení těch „nej nej nej zahrad“ světa nezapomeňme, že naše jsou určitě ty nejkrásnější…

Květen 2023

Obrázky použity ze jmenovaných serverů

Vzpomínáte na spory o „blob“ architekta vizionáře Jana Kaplického? Říkalo se mu také „pražská Chobotnice“, a měl vyrůst na Letné coby Národní knihovna. Ty spory doutnají dodnes…

Vášnivé slovo k blobům, tentokráte z biologické říše, přidali před pár lety Francouzi. V říjnu roku 2019 (dle tehdejších zpráv v médiích) představila pařížská zoo jednobuněčný organismus vypadající jako houba, chovající se ale jako živočich. Evidentně musí být z rodu Chytrých Horákyň a princezen Koloběžek Prvních, protože ač nemá oči, ústa ani žaludek, celkem snadno najde potravu a stráví ji. Když ho přeříznete vejpůl, do pár minut se uzdraví. Navíc prý má zhruba 720 pohlaví. Jako autor těchto řádek nevím, jak a s čím to francouzští vědci porovnali, natož „sčítli“. Objev je ale tak úžasný, že blobovi fandím a z Kaplického Prahy (bez bloba) jej pozdravuji. Koneckonců – příroda je mocná čarodějka…

V článcích spz.cz se věnujeme především tuzemským sadům, zahradám a parkům. Pro jednou si však dopřejme odskočení k parkové architektuře. Dnes konkrétně stavbám. A ještě konkrétněji – vyhlídkám.

V zahraničí je již obvyklé, že se významné architektonické společnosti specializují – byť třeba ne zcela výhradně – právě na vyhlídky. U nás zatím vzlétlo jen pár vlaštovek, ale jak se zdá, možná se již začaly množit a houfovat. Jednou z prvních je liberecké studio Mjölk. Jsou to opravdu v Česku trochu pionýři – ve smyslu průkopnickém, ne že by nosili rudé šátky a recitovali politikům při různých příležitostech. Nebojí se jít s vlastní kůží na trh a nelekají se konfrontací s veřejným míněním. Čtyři jejich vyhlídkové stavby v roce 2021 vyrostly, respektive byly otevřeny, v lesoparku u Rokytnice nad Jizerou. A tak Rokytnice předčila Prahu. Na bloby hned 4:0.

Pohlédněme na oficiální webové stránky turistické atrakce – https://www.hlidkanastrazi.cz/#hlidka-na-strazi a jejich představení vyhlídek:-

„Nad Rokytnicí se vlní hřeben kopce Stráž. Jeho západní konec klesá k divokým vodám řeky Jizery a na východ pokračuje Sachrovým a Vlčím hřebenem až na bájnou horu Kotel. Vrch Stráž nebo i Strážník, jak se mu také říká, byl jedním z míst, kde se při vpádu nepřátelských vojsk posílali za pomoci ohně signály o nepříteli překračujícím hranici naší země. Kouřový signál pak přejímaly další hlídky na Kozákově a hlouběji v Čechách. Dnes už ohně na okolních kopcích naštěstí nehoří. Rokytnice nad Jizerou má nové hlídače. Na město dohlíží na skalách Strážníku čtyři patroni z erbu, symbolizující čtyři vesnice, které se v dávných časech spojily v město Rokytnice – Liška, Medvěd, Ovce a Horník – Hlídka na Stráži.

Liška

Liška viděná autory

Liška se uvelebila na první skále. Její dlouhé tělo stojí na kameni, ocas jí trčí do údolí. Vidí celou Rokytnici i okolní kopce. Bystrým okem sleduje, jak taje poslední sníh na Lysé hoře, ví o prvních petrklíčích na svazích, kam se opírají paprsky jarního slunce. Letní slunce jí bělí záda, podzimní deště lišce potemní její dřevěnou srst. Tak račte vstoupit, milánkové, teď vás na zádech povozí Liška z Františkova!

Na Lišku je hezký výhled z malé lávky, která stojí nedaleko společně s posezením, které je jako dělané pro odpolední svačinku. Takových zastavení je po cestě víc, tak když bude u Lišky plno, nesmutněte, jinde pro vás bude určitě místo.

Medvěd

Medvěd viděný autory

Medvěd se schoval v lese jen kousek od Lišky. Stojí na kusu kamene mezi borůvčím a kouká do korun stromů. Vypadá dobře živený, je ho pořádný kousek. „Vlezte mi na záda!“ Vyzývá Medvěd a zve vás na vyhlídku, která funguje, i když se po horách válí mlha. Když budete mít štěstí, uvidíte datla v akci, a když si přivstanete a budete mít štěstí, možná narazíte na srnčí rodinku, jak se potuluje v lesích na vrcholu Stráže. Medvěd je z Dolní Rokytnice, ale vypadá, že se mu tady nahoře líbí. Je tu klid a má rád lidi, tak se nebojte a poslechněte ho. Vlezte mu na záda.

Ovce

Ovce viděná autory

Ovečka se na Stráž zatoulala z luk Horní Rokytnice. Hlídá cestu k Horníkovi, který je posledním zastavením na trase mezi hlídkami na Stráži. Schoulená v lese mezi borůvkovými keříky nabízí svůj hrb těm nejbojácnějším. Vylezte po žebříku a pohlaďte jí záda, bude ráda.

Horník

Horník viděný autory

Přes lávku se dostanete k Horníkovi. Stojí na vysoké skále, které říkají místní horolezci Kápětka. Jeho postava odkazuje na hornickou minulost Rokytnice. Jako symbol Rokytna je posledním ze čtyřčlenné hlídky. Mohutná postava shlíží do údolí Jizery. Prudké schodiště vás dovede na vyhlídku s krásným výhledem. Když se zaposloucháte, uslyšíte možná i šumivé vody řeky, která si prodírá cestu divokým údolím z hor na hranicích s Polskem. Sedněte si na schody a sledujte panorama kopců nad řekou, je tu nádherně.

Slovo autorů

„Projekt Hlídek na Stráži začal vznikat v roce 2014, kdy jsme navrhli sérii drobných zastavení na kopci nad Rokytnicí. Koncept projektu se zrodil z původního záměru města postavit na vrcholu klasickou rozhlednu. Morfologie kopce se však ukázala nevhodná na stavbu vyhlídkové věže, jelikož při standardních výškách neposkytovala dostatečný výhled. Proto jsme se rozhodli pro koncepci několika zastavení na skalách, které vrchol kopce lemují. Inspirací pro lehké stavby z oceli, které jsou opláštěny dřevem, nám byly postavy z erbu města Rokytnice nad Jizerou. A tak dnes na město shlíží jeho čtyři patroni – Liška, Medvěd, Ovce a Horník – naše Hlídka na Stráži.“

Z předchozí dlouhé citace by se mohlo zdát, že redakce spz.cz má z nových čtyř patronů radost. Popravdě, je tomu tak. Vyhlídky jsou samy o sobě půvabné a nápad na spojení erbu s přírodou nám přijde také skvělý. Proč tedy ono blobové pojmenování? Protože skoro nic není úplně jednoznačné, natož jednoduché. Existuje i docela jiný pohled. Zjednodušeně ho lze shrnout otázkou: Není to málo, Antone Pavloviči? Nebo dalším (trošku poupraveným) cimrmanovským citátem: Zkuste to bez oceli a chodníků, Mjölku!

Tento opačný pohled nalezneme např. na webu https://www.horydoly.cz/turiste/hlidka-na-strazi-dalsi-zniceny-kus-krkonosske-prirody.html. Začtěme se:

„Rokytnice nad Jizerou zničila další kus krkonošské přírody. Na vrchu Stráž (782 m) rozvrtala skály a nechala na nich postavit čtyři ocelové obludy místo dřívější přírodní vyhlídky Strážník. Původní plošinu ohrazenou řetězem, která sloužila více než století, nahradily čtyři obrovské konstrukce v lese. Projekt nazvaný Hlídka na Stráži je dílem architektů z libereckého studia Mjölk, souhlas vyslovila vrchlabská Správa Krkonošského národního parku a stavební práce provedla chomutovská firma Strix. Vše stálo 9 milionů korun z dotací.

Bez peněz, které Rokytnice získala téměř zadarmo, by zastupitelstvo na takovou hloupost zřejmě ani nepomyslelo. Teď mají Rokytničtí dobrý pocit, že něco udělali pro cestovní ruch. Za cenu nevratného zničení přírodního bohatství.

Hlídka na Stráži

Před několika lety chtěla Rokytnice nad Jizerou postavit rozhlednu, ale záměr jim tehdy zhatili ochránci přírody. Tak vymysleli spolu s architekty něco daleko horšího. Z nevýrazného vrcholu Strážný, kterému místní lidé říkají Strážník, udělali lunapark. …

Vyhlídka Ovce vyrostla uprostřed lesa

Vstup je bez omezení po celý rok zdarma.

Přírodní stezky zasypali štěrkem, vedou po nich dřevěné chodníky a na skalkách jsou nastavěné čtyři vyhlídkové plošiny. Proboha proč? Z temene skal bylo vidět to samé, co z těchto železných oblud!

Architekti uvádějí, že inspirací pro těžké stavby z oceli, betonu a dřeva jim byly postavy ze znaku města Rokytnice nad Jizerou. Čtyři patroni, symbolizují čtyři vesnice, které se v dávných časech spojily v jedno město: horník (Rokytno), liška (Františkov), ovce (Horní Rokytnice) a medvěd (Dolní Rokytnice).

Ad Liška

Liška očima kritiků

Co vidíme my: Tady bývala normální vyhlídka ze skály, kam vedla turistická značka a kde stával obyčejný dřevěný stůl a lavice. Důvodem pro vystrčení vyhlídkové lávky nad skálu a zničení jejího genia loci je Instagram a Facebook. Z vedlejší menší lávky se lze nechat nafotit tak, že vypadáte v dramatické scenérii vysoko nad krajinou, i když reálně stojíte kousek od lesa nad zarostlými skalkami.

Horník

Horník očima kritiků

Co vidíme my: Zničit přírodní skálu lze jednoduše nebo složitě. Tady to bylo velmi složité! Nejdřív postavili jednu plošinu na vedlejším terénním hrbolku, z ní vede dlouhý most přes dřevěnou cestu na hlavní skálu, tam se stoupá po schodech, a nakonec je vyhlídková plošina zadrátovaná pletivem.“

—————

Autorům kritiky se omlouváme, že jsme jejich článek krátili, ale z uvedeného je zřejmý jejich názor. I když ho v redakci spz.cz v tomto konkrétním případě nezastáváme, a myslíme si, že Rokytničtí udělali (spíše) dobře, považujeme kritiku za důležitou. Jde totiž o stanovisko mladých milovníků přírody. A je jen dobře, že je outdoorová generace n a s t r á ž i. Kdyby totiž správná a v tuzemsku tradiční vstřícnost k turismu přerostla k pouhému uctívání peněz, k čemuž někdy nemá až tak daleko, máme tu sice možná plnější kasy, ale prachmálo krásné divoké přírody. A vizionářských – spory vyvolávajících – architektonických blobů by se nakonec určitě také nedostávalo.

Milí čtenáři, chcete-li si na vyhlídky sami učinit vlastní názor, upřímně je doporučujeme navštívit. Jsou přístupné i s menšími dětmi, nebo dokonce dobře pérovaným, „terénním“, kočárkem.

Malý, leč nezbytný, dovětek k předmětným „blobům“:

Loni, tedy v r. 2022, byly již po sedmé udělovány České ceny za architekturu. Mezinárodní komise vybrala rokytnické vyhlídky mezi pět nejlepších architektonických děl. Ocenila zvláště jejich imaginaci. Ve své zprávě uvedla: „Vztah mezi krajinářskou tvorbou a podporou ekonomiky cestovního ruchu je klíčový … architekti dokázali reagovat na požadavek veřejné správy kritickým a zároveň poetickým přístupem.“

Foto použito z obou citovaných webů

Duben 2023

Asi všichni známe Lednicko-valtický areál. Známý je i fakt, že jde o nejrozsáhlejší krajinný celek v Evropě, který je od roku 1996 zapsán jako součást světového a kulturního dědictví UNESCO. Rozloha činí více než 283 km2. Tvoří jej komplex převážně loveckých zámečků, vyhlídek a krajinotvorných prvků, z jejichž celkového počtu 16 se dodnes zachovalo o jeden méně. Katzelsdorfský lovecký zámeček spolu s myslivnou a hospodářstvím totiž již patří minulosti. Začátkem druhé poloviny 20. století komunistickému režimu vadilo, že objekt (tzv. salet, nebo též saleta) „překáží“ Železné oponě. Byl proto direktivně přeměněn v seník a skladiště, což jen napomohlo požáru v roce 1956. Nu a v 60. letech byl srovnán se zemí úplně.

Dnešní pozastavení však nepíšeme kvůli nenávratně zničené památce, a dokonce ani kvůli lednické nádheře. Ponecháme protentokrát stranou i samotný valtický zámek s jeho francouzskou zahradou a parkem v anglickém stylu. Dnes jsme tu kvůli omamné vůni bylinkové zahrady.

Oficiální webové stránky (https://bylinkovazahradavaltice.cz) zvou:

„Bylinková zahrada ve Valticích začala vznikat v roce 2004. Hlavními iniciátory projektu, kteří dlouhodobě podporovali a propagovali Lednicko-valtický areál ve světě, a kteří také zajistili podporu zahrady ze strany amerických nadací, byli manželé Tiree a Lubomír Chmelar z USA. Paní Tiree Chmelar se bohužel otevření zahrady nedožila a zahrada je tak věnována její památce. Od roku 2017 nese zahrada jména obou manželů.

V zahradě objevíte okrasné záhony, na kterých jistě oceníte inspiraci pro vlastní zahrádku, děti potěší pískoviště nebo možnost zalévat bylinky z krásných konviček. Naučné záhony Vám představí zejména léčivé rostliny, najdete zde také byliny afrodiziakální, bylinky mýtů a legend, barvířské rostliny, i ty, jež můžete využít v aromaterapii či v kuchyni. Pro zpříjemnění pobytu v zahradě si můžete zdarma zapůjčit piknikové deky, deštníky či celou řadu her (pétanque, kroužky, kuličky, kubb, šachy, domino)…

Jde o první ukázkovou zahradu využívající přírodní principy péče v České republice, o jedinečnou zahradu s více než 300 druhy bylin. Přijďte přivonět.“

Faktograficky lze k uvedenému dodat, že se areál o rozloze cca 3000 m2 nachází v bezprostřední blízkosti národní kulturní památky Zámek Valtice, na ploše bývalého zámeckého zahradnictví. Otevřen veřejnosti byl před 13 lety (konkrétně v sobotu 29. 5. 2010), a ihned při slavnostním zahájení získal prestižní certifikát a plaketu Přírodní zahrada. Stalo se tak historicky vůbec poprvé v České republice.

Návštěvníci bezbariérové zahrady Lu & Tiree Chmelar obvykle nejen podléhají kouzlu tematických záhonů s informačními cedulkami, ale oceňují i okrasný parter s vodním prvkem, luční společenstvo s přilehlým sadem a zmíněnou odpočinkovou část. Mnohé bylinky, resp. jejich sazenice, lze koupit. Personál se opravdu vyzná, takže dokáže poradit s výběrem. Pokud zavoláte nebo napíšete e-mail předem, můžete si bylinky i zamluvit v oboustranně vhodném termínu. Kontakty jsou k dispozici na webové adrese https://bylinkovazahradavaltice.cz/kontakt… Ale pozor, zahrada je přístupná pouze od května do října, letos se má otevřít v sobotu 6. května. Platí se vstupné, základní je za 60 Kč, děti od 6 do 15 let 40 korun. Zvýhodněné rodinné vstupné (pro rodiče a max. 3 děti do 15 let) přijde na 160 Kč. Přístup je možný i se psem, samozřejmě pouze na vodítku…

Tip pro tatínky, převzatý z řady hodnocení na Internetu:

„Zatímco vaše ženy a děti budou procházet bylinkovou zahradou, můžete degustovat vínečko v zámeckých sklepech hned vedle zahrádky nebo jen tak posedět pod slunečníkem před sklepy. Zahrada je nádherná, a tak času na vychutnání sklenky dobrého moku budete mít opravdu dost…“

Milí čtenáři, pokud patříte mezi pravidelné návštěvníky našeho webu spz.cz, pak jistě víte, že rádi přinášíme pár zajímavostí pro dokreslení obrazu našich sadů, parků a zahrad. Dovolte nám to i dnes.

Historické dostaveníčko číslo 1

Bylinková zahrada Lu & Tiree Chmelar rozhodně není první ve Valticích. Navazuje na stovky let starou místní tradici, která začíná již někdy ve 12. století. Ne-li dříve. Opravdu nešlo toliko o vůni a estetiku. Ve středověku (ale i mnohem raněji, třeba v staré Číně nebo Mezopotámii) byly rostliny de facto jediným zdrojem léků. Věřilo se, že každá přírodnina má pro člověka význam. Bylinky byly využívány jako medikamenty, ale i jed, opojné látky, přísada do jídel, nebo k zaříkávání, uhranutí či třeba „opravdovému zmámení, věřte mi, váš vysněný už ani nepohlédne na žádnou jinou“. Od 15. století se u nás rozšiřoval cech barvířů. Barvené látky se staly obrovsky výnosným artiklem po celé Evropě. O alchymii ani nemluvě.

Historické dostaveníčko číslo 2

Sami zakladatelé Bylinkové zahrady Lu & Tiree Chmelar se dovolávají tradice o něco mladší – ze 17. století. Zakladatel knížecího rodu Lichtenštejnů Karel I. (do jeho doby Liechtensteini nebyli knížaty) přivedl v r. 1605 řád Milosrdných bratří z Říma do Valtic. (Mimochodem – Valtice po celý středověk i novověk až do roku 1920 byly úředně součástí Dolních Rakous. Jmenovaly se Feldsberg, což v překladu znamená něco jako polní hora nebo vrch či kopec v poli.) Díky Karlu I. tak ve Valticích vznikl nejstarší konvent (církevní komunita) Milosrdných bratří severně od Alp. Řád se ujal špitálu s kaplí svaté Barbory. Z polorozpadlé nemocnice s pouhými šesti lůžky pro nemocné i z o něco později dostavěného a vysvěceného kostela sv. Augustina se postupem času stala chlouba celého kraje. A co je pro náš článek důležité, milosrdní bratři byli znamenití odborníci v oblasti pěstění léčivé flóry…

Historické dostaveníčko číslo 3

Přepišme dějiny, nebo raději doplňme učebnice dějepisu. Často uváděným faktem je, že v roce 1763 přišel do Valtic – po studiích medicíny – Norbertus Adamus Boccius. Celých 43 let zde žil a pracoval, byl převorem konventu, ředitelem nemocnice, (šéf)chirurgem… Celoživotní a bohulibou vášní byla ovšem botanika, včetně pěstování bylin, sázení ovocných stromů a (spolu)zakládání vinic. Jeho kolekce tří herbářů obsahuje 1216 vyšších rostlin. Všechny jsou označeny latinskými názvy, což umožňuje nejen poznat soudobou květenu, ale i pochopit tehdejší botanický systém (tedy před Carlem Linné). Celkově jde o nejstarší a nejrozsáhlejší herbář z území dnešní Moravy a Slezska. Ještě větší, doslova evropský, význam má čtrnáctisvazkové botanické dílo, na němž Boccius pracoval přes 30 let…

Jistě, jméno, herbáře i vědecké práce páně Bocciovy jsou proslulé. Proč tedy doplnit české učebnice? Protože jen málokdo ze současníků zná i jeho žáky, zejména sourozence Bauerovy. Jejich přínos pro až analyticky přesné zobrazování rostlin, ale i živočichů, je přitom dodnes ohromný. Umělecký grafický talent všichni tři bratři zdědili po otci, Josefu Lukasovi, jenž byl dvorním malířem knížecí rodiny. Díky Bocciovi, spolupráci s ním, a též díky jeho neocenitelným kontaktům mohli po skonu otce svá nadání ještě plně rozvinout. Dva z nich se zařadili mezi nejlepší kreslíře, malíře a rytce přírody (Ferdinand byl dokonce později označován za nejlepšího malíře květin vůbec), nejstarší syn spojil život s rodem Lichtenštejnů. Byl podobně jako otec jejich dvorním malířem, a následně ředitelem knížecí galerie ve Vídni.

Osudy všech tří byly pozoruhodné. Patřila do nich i velká dobrodružství a objevitelské námořní cesty. V Anglii, Rakousku i Austrálii jsou však jejich jména známější než u nás. Přitom by si tito sourozenci, valtičtí rodáci, nepochybně zasloužili, abychom se je více připomínali, a byli na ně právem hrdí. Pokud se, milí čtenáři, o jejich životech a významu chcete dozvědět zaslouženě trochu více, doporučujeme přečíst například vynikající článek / studii Marie Rigasové pro Regionální muzeum v Mikulově: „Norbertus Adamus Boccius – lékař a botanik Bratři Bauerové – malíři a rytci květin“ (https://www.rmm.cz/regiom/1994/08_rigasova.pdf).

Dostaveníčko 4. (z doby historicky poměrně nedávné)

U zrodu Bylinkové zahrady Lu & Tiree Chmelar stály nejen historické botanické tradice, ale i láska. A hned několikerého druhu. Láska k rodičům, vlasti a ženě. Všechny tři nejprve patřily k Lubomíru (Lu) Chmelařovi. Jeho rodiče pracovali pro Baťovy závody, mimo jiné v Egyptě. Návrat do Zlína přerušil vpád wehrmachtu do Čech, což rodinu samozřejmě tvrdě zasáhlo. Vlastenectví ale naštěstí převládlo. Otec se snažil pomáhat židovským i nežidovským známým při útěku do bezpečí, Lubomír sice vyrůstal v cizině, ale oba rodiče ho učili česky. Připravovali ho na návrat domů, na Moravu. Komunistický režim po konci války plány zhatil, takže domov byl do široka otevřený až po pádu Železné opony. V mezičase udělal Lubomír skvělou a bohatou kariéru v USA. Poznal tam i svou životní partnerku a múzu Tiree. Jak před lety vzpomínal: „V roce 1989 jsem dostal nápad přenést koncept Hudson River Valley Greenway na Greenway trail Praha-Vídeň, jako v podstatě pěší a turistickou stezku od hradu k hradu, od historického města k historickému městu, mezi těmito dvěma krásnými hlavními městy. Nápad měl jasnou podobu, předložili jsme ho sponzorům a ti si vše zamilovali – zejména lidé jako bratři Rockefellerové, dále German Marshall Fund či American Express Philanthropic. Dalším stěžejně důležitým fondem byla ekologická skupina Hickory Foundation. To byl začátek cyklistické a pěší trasy Greenway mezi Prahou a Vídní…“ A jak se ukázalo i začátek bylinkové zahrady u valtického zámku. Manželé Chmelarovi totiž v 90. letech jezdili na jižní Moravu a žili tu každý rok i šest měsíců. Vztah k rodné zemi se z muže přelil na jeho choť, Tiree si Valtice zamilovala, a tak tu posléze vzniklo něco nádherného, k čemuž si my, návštěvníci, můžeme i přivonět…

Dostaveníčko 5. (v Přírodní zahradě)

Pokud Vás zajímá, co znamená v úvodu zmíněný certifikát a plaketa Přírodní zahrada, nebo třeba uvažujete o chytré přeměně své vlastní zahrádky, doporučujeme webové stránky http://prirodnizahrada.eu či kupříkladu https://www.veronica.cz/certifikace-prirodnich-zahrad. Zkráceně řečeno je projekt „Příroda v zahradě“ („Natur im Garten“) hnutím dlouhodobě podporovaným spolkovou zemí Dolní Rakousko. Jde o ekologizaci zahrad a zelených ploch obecně (-info viz https://www.naturimgarten.at). Základní kritéria stanovují, že zahrady a plochy jsou navrhovány i udržovány bez chemicko-syntetických pesticidů, umělých hnojiv a bez rašeliny. Právě z Rakouska přišlo toto hnutí v r. 2001 i do České republiky. Kromě uvedených tří hlavních podmínek platí další, z nichž musí být splněny alespoň dvě třetiny. Například druhová rozmanitost v přírodním trávníku, pěstování ovoce, využití dešťové vody, kompostování, živý plot z planých druhů keřů a další. Ústředním koordinátorem sítě přírodních zahrad v ČR je spolek PŘÍRODNÍ ZAHRADA z.s.

Březen 2023

Foto z webu Bylinkové zahrady