Ach, ty sukulenty aneb Lovec kaktusů

O botanicích se někdy říká, že milují rostliny možná více než lidi. Pokud je na tom šprochu pravdy aspoň trochu, platí to pro kaktusáře nejspíš dvojnásob. Známe jednoho velmi váženého docenta, který se v mládí učil kvůli systemizaci kaktusů maďarsky. V té době totiž v maďarštině vycházely překlady z celosvětové odborné literatury, v socialistickém Československu nedostupné. To snad hovoří za vše.

Kaktusařina zřejmě opravdu není jen o poblouznění. Pokud jí propadnete, je to vášeň. Bez nebezpečí vyčerpání dopaminu, oxytocinu či adrenalinu. V dobrém i ve zlém. Bez rozvodů. Na celý život.

Kaktusy, kam se podíváš

Když jsme letos v první červnové dekádě navštívili Botanickou zahradu v Praze Na Slupi (viz naše minulá zastavení), nedalo se ve sklenících kaktusům vyhnout. Probíhala zde již v pořadí 55. výstava. Jejím hlavním organizátorem je tradičně Spolek pěstitelů kaktusů a sukulentů v Praze. Výstava byla výjimečná i kvůli faktu, že Spolek letos slaví 100 let od svého vzniku. Přečtěme si společně krátký výňatek ze shrnutí, prezentovaného přímo na místě:

„…První spolková výstava byla uspořádána na pražském Žofíně v září 1923, necelý rok po založení Spolku; vystavovalo 25 členů, senzací byla expozice kaktusů z mexické expedice A. V. Friče. Od roku 1926 už ale byla naším partnerem až na několik málo výjimek technického rázu vždy Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Na Slupi a pražské kaktusářství tak patří k její historii už úctyhodných 96 let.

Z úspěšných prvorepublikových výstav jmenujme ještě alespoň dvě – na tu v roce 1932 k desátému výročí existence Spolku vzpomínali pamětníci ještě po letech a v roce 1937 za účasti šesti evropských kaktusářských společností. Velkým, a v té době i statečným, počinem bylo uspořádání dvou výstav ve velmi obtížném období okupace Československa za 2. světové války (1940, 1944). … K velkému oživení činnosti Spolku došlo u příležitosti oslavy padesáti let jeho existence – ať už to byl celostátní sjezd československých kaktusářů s hosty ze třinácti zemí konaný v sále pražské Lucerny s neuvěřitelným počtem 1 200 účastníků (sjezd byl největším kaktusářským kongresem, který se kdy na světě konal) nebo impozantní výstava, kterou již v prvním týdnu navštívilo 10 tisíc lidí. Výstava musela být o týden prodloužena a celkový počet návštěvníků dosáhl čísla 16 738.

Návrat k tradici pravidelných výstav Spolku nastal od roku 1980 – nejprve po dvou letech, a od roku 1984 každoročně. Nová koncepce výstav, založená v roce 1985 na tematických okruzích sukulentních rostlin, byla v témže roce zatraktivněna rozhodnutím Botanické zahrady zpřístupnit veřejnosti do té doby uzavřenou vlastní, dlouhá léta budovanou a cennou sbírku kaktusů a sukulentů. V tomto období 80. let byly výstavy mimořádně úspěšné, návštěvnost se pohybovala mezi 15 a 20 tisíci s rekordem v roce 1987, kdy ji přišlo navštívit 26 411 návštěvníků. … A jedno číslo na závěr: podle záznamů o počtu návštěvníků našich výstav, vedených od roku 1962, navštívilo spolkové výstavy okolo 450 000 lidí.“

Trochu smutným faktem je, že v řadě tuzemských kaktusářských klubů začínají citelně chybět mladí pěstitelé. Přitom – jak je vidět i z výše uvedených čísel – zájem o sukulenty, třebaže možná trochu stagnuje, je stále nemalý. Mladí ale spíše dávají přednost Internetu a sociálním sítím než klubovnám a schůzím. Fotky na Fejsu či Instáči však jen těžko mohou nahradit osobní výměnu zkušeností, a hlavně výpěstků sukulentů…

Mimochodem: víte, naši milí čtenáři, jaký je rozdíl mezi sukulenty a kaktusy? Omlouváme se za možná primitivně jednoduchý dotaz. Pokud však někdo z našich čtenářů s odpovědí přece jen váhá, máme jednoduchou pomůcku: kaktusy jsou vlastně skupinou sukulentů. Všechny kaktusy jsou sukulenty, ne všechny sukulenty jsou kaktusy. Je to jako s národy. U nás v České republice žijí Češi, Moravané, Slezané… Obrazně řečeno sukulenty jsou všechno obyvatelstvo naší krásné země a kaktusy (třeba) Češi…

Samo slovo „sukulent“ je svým významem obecné a vzniklo pravděpodobně ze španělštiny. V překladu de facto znamená „šťavnatý“. Označuje totiž rostliny, jež shromažďují ve svém těle (stonku, listech, přeměněných listech apod.) vodu. Ta jim umožňuje přežít i velmi dlouhá období sucha. Jde o ne zcela jednoduchý přírodní bio-chemický proces, takže žíznící na poušti rozhodně nezachrání bezhlavé seřezávání vršků, nebo navrtávání děr (byť to tak v některých filmech vypadá).

Ovšemže se sukulenty botanicky dále větví (např. na stonkové a listové či měkké a tvrdé), ale to by bylo na dlouhé odborné povídání.

Kaktusy patří mezi vytrvalé sukulentní rostliny. Známo je dnes přibližně 1900 druhů. Dlouhé období bylo jejich přesné rozřazování a pojmenovávání předmětem ostrých sporů. Mezi světovými válkami nabíraly odborné sváry v Evropě dokonce takových obrátek, že se kaktusáři navzájem vylučovali z organizací. Trhaly se knihy i vztahy. Někteří vědci spolu dokonce odmítali po léta prohodit byť jediné slůvko.

Faktem je, že většina kaktusů je zjednodušeně řečeno bezlistá. Listy jsou totiž přeměněny v trny. Ve volné přírodě se kaktusům daří v různorodých stanovištích od pouští až po tropické deštné pralesy, vyskytují se převážně na území Ameriky. Některé druhy dokonce dosahují výšky až zhruba 15 metrů a mohou tak připomínat stromy…

Je opravdu neuvěřitelné, jak si příroda dokáže pomoci i ve velmi těžkých podmínkách. Sukulenty jsou toho jasným důkazem, a možná proto je jejich pěstitelé tak milují. I ty již zmíněné trny nefungují pouze na obranu proti býložravcům. Podílejí se i na ochraně před suchem a slunečním žárem. U některých totiž vytvářejí tak hustou síť, že dokonce brání průchodu slunečních paprsků.

Pokud jde o recepty matky Přírody, jsou často nejen rozmanité, ale i „smart“. Krásně to již před 20 lety napsali v časopise Vesmír vědečtí popularizátoři Libor Kunte a Jiří Sádlo:

„…čeledí (sukulentů) je velký počet a jsou roztroušeny napříč celým systémem. Přesto jsou mezi nimi zarážející podobnosti. Typickým příkladem jsou některé pryšce a kaktusy. Za slabikářový příklad lze pokládat sloupovité kaktusy, např. Myrtillocactus geometrizans a jeho africké napodobeniny, jakou je třeba Euphorbia candelabrum. Nejde ovšem jenom o základní strategii sukulentů, tedy o to, že si udělaly z těla bandasku na vodu. Kaktusy a kosmatcovité mají velmi podobné květy, u většiny sukulentů je podobně řešena ochrana před nadměrným ozářením a výparem, a zejména je nápadné, kolik nepříbuzných sukulentů si vyvinulo specializovaný CAM metabolizmus. Vzhledem k té nepříbuznosti muselo nutně jít o nezávislé vývojové procesy.

Mohlo by nás napadnout, jestli ta vzhledová podobnost třeba není vzájemné napodobování, tedy mimikry, ale kdepak – ty pryšce rostou do jednoho v Africe, kdežto kaktusy jsou americké. Vidíme tedy, že na život v podobně drsných podmínkách se nepříbuzné rostliny adaptují podobným způsobem. Tomu se říká konvergence životních forem. Prostě příslušné prostředí je natolik nehostinné, že způsobů, jak mu čelit, je celkem málo (kromě sukulence existují i některé stejně zásadní, třeba extrémní zkrácení životního cyklu, ale dosti o tom). Extrémní prostředí tedy nacpe rostliny, které jsou ochotny takovou hru přijmout, do několika málo tvarových kopyt. Dá se to říci i obráceně: jakmile začne lézt tlusté do tenkého, najednou v evoluci nezbývá příliš energie a času na volnou tvarovou kreativitu a skoro vše se podřizuje účelu.“

Třebaže nejsme v redakci spz.cz samí kaktusáři, dodáváme: I když zde jde zjevně hlavně o účel, dokáže být nádherný. Kdo viděl kaktus kvést, byť třeba jen na prodejní výstavě, ví, o čem mluvíme. A pokud jste na přelomu května a června 55. pražskou výstavu (nebo třeba obdobě pěknou v Jihlavě) nestihli, nezoufejte. Proběhnou další akce pořádané místními kluby po celé zemi. Koneckonců i ta slupská bude pokračovat (tamtéž), plánovaně od 8. do 18. září letošního roku.

Indiana Karaí Pukú aneb Dlouhý lovec

Schválně, milí čtenáři, zda poznáte, o kom hovoří následující citát informační tabulky ze skleníku v pražské fakultní botanické zahradě Na Slupi:

„Přežil útok jaguára, jen s nožem v ruce se ubránil rozzuřené krokodýlí samici a indiánům kmene Chamacoco pomohl uprchnout před povodní. Získal si tak respekt i vděčnost místních, a odměnou mu byl sňatek s krásnou indiánkou jménem Lora-y, se kterou následně zplodil dceru Hermínu. Během svých návštěv oblasti Chaco objevil mnoho nových druhů, mimo jiné kaktus Gymnocalycium mihanovichii…“

Správně, nejde o vymyšleného amerického Indiana Jonese, ale o (již zmíněného) Alberto Vojtěcha Friče. Skutečného Čecha jako poleno. Jednoho z našich největších cestovatelů, objevitelů, a ano, hrdinů. Když čtete jeho biografii, komentářové stati nebo dobrodružné příběhy, jež psal pro mládež, nemůžete se ubránit porovnání třeba s Thomasem Alvou Edisonem. Samozřejmě, oba působili úplně v jiných oborech. Oba ale byli geniální, svou dobu předčili o desítky let, a život obou opravdu nebyl jednoduchý. Svým okolím byli vnímáni velmi komplikovaně. Rádi totiž říkali a dělali věci nediplomaticky, na plno, tak, jak je vnímali, chápali a chtěli. Reakce druhých je pak vedly až ke zklamání a deziluzi. Nu a spousta jejich životních poznatků i objevů byla po smrti odcizena…

Letos 8. září si připomeneme 140. výročí od Fričova narození. Důvodů, proč bychom si jej měli s úctou připomenout, je spousta. Byl možná nejlepším a nejstatečnějším kaktusářem své doby na světě. Zdokumentoval život řady jihoamerických indiánských kmenů, jež dnes známe převážně jen z jeho zápisků a fotografií. Vyzkoušel na sobě a popsal účinky některých přírodních látek (získaných z „narkokaktusů“) na lidský organismus a vědomí. Sestavil na 36 jazykových „domorodých“ slovníků – a tak bychom mohli dlouze pokračovat. Především to ale byl nefalšovaný humanista, který velkou část svého života zasvětil přesvědčování „vyspělé“ části světa, že „kdesi v pralese“ nežijí zvířata podobná lidem, ale naopak lidé, od nichž bychom se co do morálky, pravdomluvnosti a životní poctivosti mohli (a měli) leccos naučit.

Drobný dodatek k výše zmíněnému Fričově kaktusu Gymnocalycium mihanovichii. Je nazván podle Nicolase Mihanoviče, jihoamerického loďaře jugoslávského původu, který podporoval Friče na výpravě do Paraguaye. Sukulent je jedním z divů přírody. Jak příhodně napsala Libuše Burger na webu dumazahrada.cz v článku Kaktus, který vypadá jako jahůdka: „Když se na ně podíváte zblízka, budou vám připadat, jako by to byly dva kaktusy na sobě. Nemýlíte se. Kultivary jsou specifické tím, že jim zcela chybí chlorofyl, zato obsahují pigmentaci, která jejich stonky zbarvuje do výrazných barev. Vedle jahodově červené najdete i oranžové nebo žluté kultivary. Kvůli chybějícímu chlorofylu by ale samy o sobě nepřežily, a tak se musí roubovat na hostitelský zelený kaktus…“

Právě podle barevných „hlav“ se těmto kaktusům v angličtině přezdívá „Yellow Head“, „Read Head“ apod. Jako hostitelské podnože (zvané též „štěpové patky“) pěstitelé užívají nejčastěji druhy rodu Hylocereus nebo (méně často) např. Myrtillocactus cochal.

A abychom nezapomněli: těch „Fričových kaktusů“ je ve skutečnosti spousta.

červenec 2022

Text a foto pšt